čtvrtek 3. září 2015

Popelka Matylda

barveno kořenem rebarbory, červenou lískou, japonským indigem, begonií, houbou a temnoplodcem

Říkám jí tak. Ne a ne tuhle ovečku udržet čistou. Když ona se tak ráda rochní v prachu. Drbání o jehličnaté stromky nebo o túji je jí také příjemné. Ne tak pro mě, když to z té vlny musím potom dostávat ven. Je to moje jediná merinka.



Mám ji kvůli tomu, abych si mohla dopřát i něco jemnějšího, než je kousavá valaška. Trvalo mi dvě sezóny, než jsem se naučila její vlně rozumět. Tu první jsem ještě dobře vyprat neuměla. Bála jsem se na ní použít horkou vodu. Druhou sezónu už jsem byla odvážnější. A nakonec se mi osvědčilo košíkové praní v horké vodě.

pondělí 24. srpna 2015

Barvení na modro


Stejně tak jako v dávné minulosti i u mě stojí modrá (a červená) barva v top žebříčku barev na vrcholu. Za prvé je tu (ne)dostupnost rostlin, ze kterých je modrou možné získat. Žádná z nich tu volně neroste. Indigovník, který jestli to tak můžu říct převálcoval všechny ostatní rostliny, má rád teplo. Indigo je už volně k dostání, ale je drahé.
Boryt barvířský je další "modrá" rostlina. Ta se mi pěstovat daří. Co se mi ale nedaří je dostat z ní tu modrou. A když to jednou zkazíte, musíte čekat další sezonu nebo dvě, než vám opět narostou použitelné listy. Zatím jsem se dopěstovala do hojnosti semen, kterými si nechávám borytem zaplevelit kout zahrady, a doufám, že jednou se to povede.
Zatím nejjednodušší cesta k modré se mi jeví získání modré z japonského indiga - rdesna barvířského studenou cestou.

pátek 14. srpna 2015

Rozhovor, který by si měl každý přečíst od začátku až do konce a dlouze nad ním přemýšlet

Mrně už dávno zapomnělo, že ode mě dostávalo pít z láhve

Už delší dobu se naše domácí hovory točí o nesmyslnostech vývoje člověčenstva. Neustálá honba za pokrokem a růstem nám oběma čím dál tím víc připadá nesmyslná a sebezničující. Přestali jsme se pachtit za čímsi, protože ostatní to dělají také tak. A nejraději bychom se vrátili do společnosti, kde lidem stačilo málo - pracovat, aby bylo co jíst, do čeho se obléknout a kde ulehnout k odpočinku. Jenomže to jaksi nejde. To bychom se museli přestěhovat na jinou planetu.
Snažíme se o to alespoň částečně - chráníme a obděláváme náš kousíček půdy, který nám byl propůjčený přírodou. Pomáhají nám v tom naše zvířátka. Zrovna dneska, když jsem si pod jednou rostlinou nakopala brambory na celý oběd, jsme je pochválili, jaký dobrý kompost nám čtyřnohé kamarádky poskytly. Bez něj by byly v suché písčité půdě jen korálky. A zvířata nám pomáhají uspokojit i další potřeby, ať už je to jídlo nebo textilie. Naučili nás pracovat. To je to, co je lidem v okolí ještě stále divné. Proč se honíme i ve svém volném čase, kdy můžeme odpočívat, jet na dovolenou nebo si prostě něčeho užívat? Nemohou pochopit, jaké pocity prožívám, když koze chutná a spokojeně si mručí, když mě jde naproti a přes pletivo na mě cení zuby. Jaké pocity štěstí máme, když se podaří porody a po zahradě nám hopkají kůzlata a jehňata, i když je většinou později čeká osud pečínky.

Stejně tak je divné okolí, proč proboha vynakládám tolik síly, času a nekonečné trpělivosti na něco, co si mohu pohodlně koupit v obchodě a ještě si vybírat z nabídky z celého světa. Myslím tím teď práci s vlnou a všechno kolem ní, co k tomu patří. To nemůže pochopit nikdo, jen ten, kdo vzal chomáček vlny do ruky a něco z něj zkusil vytvořit.
Přibývá nás, takto "potrefených". Mockrát jsem přemýšlela proč. Proč mě to tak uchvátilo a nemůžu si odpomoci. Myslím, že je to nějaká informace uložená hluboko ve mně, předávaná nevědomky tisíce let z generace na generaci. Dobře že tam je. Možná že se ještě lidstvu bude hodit (to nechci dělat bubáka).
Jsem také ráda, že čím dál tím častěji narážím na rozhovory a články osvícených lidí, kteří svými názory moje i manželovy úvahy potvrzují. Tohle je jeden z nich, který opravdu stojí za to si přečíst.


Rozhovor s filozofem Josefem Šmajsem z Masarykovy univerzity.

úterý 11. srpna 2015

Panoramata

hrad Rabí
Mezi ranním a večerním dojením není tolik času, abychom mohli dojet na větší vzdálenost. Uškudlili jsme si ale alespoň jeden letní výlet. Budíček před pátou, posnídat, jít poklidit zvěřinci, podojit kozy. Byly už dávno vzhůru. V ranním chladu líp chutná. Jen jim bylo poněkud divné, co tak brzy chceme. Pod jedním z největších našich hradů jsme nakonec stáli jako první nedočkaví návštěvníci. Silnice po ránu byly prázdné, Cesta rychle utekla.

Stín mezi zdmi hradu, větřík vysoko ve vyhlídkové věži i chlad hradního podzemí pomohl na chvíli zapomenout na vedra. Po těchto schodech (je jich 80 + 11 kamenných) musíte vystoupat, aby jste si zasloužili výhled, ze kterého se podlamují a dřevění nohy.



Pozůstatek brány nebo dveří kamsi do nikam nyní zarámoval úžasný obraz.

Potěšil mě objev několika exponátů, které jakoby čekaly přímo na mě - několik hliněných přeslenů, starobylé nůžky, zmínka o výrobě textilií.




Dál byla naplánovaná příroda, ale zmatená navigace, která mezi kopci ztrácela signál, nás neustále upozorňovala, že přepočítává, a nutila nás každých několik set metrů obrátit se do protisměru, až byla potupně vypnutá a rozčílený řidič pravil, že navštívíme už jen to, kolem čeho pojedeme.


A byly to Prachatice. Páni, já měla radost! Konečně se mi po dlouhé době naskytla příležitost navštívit Muzeum krajky. Byla jsem v tomto malebném městečku v dolíku mezi strmými kopci několikrát, ale k mé smůle muzeum bylo vždy zavřené. I teď jsem měla namále. Cedulka Přijdu za okamžik měla znít spíš Přijdu nevím kdy.

Ale dočkala jsem se a za čekání jsem byla odměněná krásou nesmírnou. Ach jo! Krajky se nesmí fotit. Ale fotka stejně nemůže zachytit sebelíp to, co vidí oko. V přízemí pod bílými klenbami obrazová krajka s motivy všeho druhu. A zase si mě to našlo - jedna paličkovaná panenka s vřetánkem v ruce a druhá u kolovratu, to byly nádherné motivy. Podobně velké obrazové krajky na motivy secesních Muchových krasavic. Jenže paličkovaných dam, motýlů, znamení zvěrokruhu a jiných obvyklých motivů jsem přesycená. Větší pastva pro oči čekala v patře. Starodávné krajky všech typů a z různých krajkářských velmocí z nití tak tenoučkých, že vlas se vedle nich musí cítit otyle a paličky, které tyhle nitě splétaly, jsou droboučké a tenké, lehké jako pírko. A těch párů co bylo k vytvoření krásy potřeba. U jedné z nich bylo uvedeno až 800 párů (kdo neví :-D - pár = dvě paličky, takže si to musíte ještě zdvojnásobit)

Moje srdce si ale získalo pět nebo šest tmavomodrých panelů od podlahy ke stropu a na nich do řádků vyrovnané vzorníky vláčkové krajky. Achich ach, to může pochopit jen krajkářka, jak mi tam u nich bylo. Jak jsem zase pocítila chuť popadnout herdulku, navinout nitě a začít klapat páry. Musím si vyšetřit čas.

Odvezla jsem si potvrzení svého poznání. Krajka soudobá vedle té starodávné, paličkované při světle svíčky schované za baňkou naplněnou vodou, vypadá jako ubohá popelka. Zpohodlněli jsme. Chceme všechno rychle. Dobrovolně jsme se vzdali vší té krásy jen proto, abychom měli věci laciné.

Stejný pocit jsem měla, když jsem si v sálech hradu prohlížela nalezené pozůstatky nádobí, pracovních nástrojů, šperků, střepů pohárů na víno nebo gotických kachlů z kamen. Všechno to bylo nádherné, vkusné, funkční, s rukopisem tvůrce. Zajděte si na dnešní smetiště najít něco pěkného...

Bohužel i to, co se v podhradí ve stáncích a krámcích vydávalo za řemeslné výrobky, se s těmi dávnými z hradu nedalo vůbec srovnat. Škoda. Potřebujeme si v hlavě nějak přepnout, že kvalita není levná, ale zase z ní budeme mít radost hodně dlouho. A možná i budoucí archeologové, když někde naleznou její zbytky.

úterý 4. srpna 2015

Víkend plný zážitků z textilních řemesel


Sobotní malý výlet do Weitry, rakouského městečka, které je od nás coby kamenem dohodil, byl naplánovaný na míru mým koníčkům. Dcera vypátrala, že se v jeho těsné blízkosti nachází muzeum textilu, bývalá textilní továrna. Weitra je městečko, podobné těm našim jihočeským renesančním, jako je např. blízká Třeboň nebo Nové Hrady. Nechybí jí náměstí s krásnými renesančními domy a zámkem, který je ale na rozdíl od třeboňského vystavěný na vršku a návštěvníci mohou z jeho nejvyšší věže obdivovat okolní krajinu. Podobně jako Třeboň i Weitra se pyšní pivovarem s dlouhou historií, pivo jsme ochutnali a chutnalo výborně, od našeho českého byste ho nerozeznali. A spojuje nás také řeka Lužnice, kolem které je vybudovaná mezinárodní stezka. A na ní v údolíčku pod městem se právě nachází ono muzeum.