středa 22. července 2015

Předu tence - znovu ze zakrmené vlny



Už je to dlouho, přivezl mi strejda pytel vlny od příbuzného. Prý by jinak skončila na hnoji. Upřímně, když jsem ji vysypala z pytle, měla jsem silný pocit, že nikam jinam nepatří. Anne Field ve své knize Spinning wool píše, že pokud se rozhodnete pro předení ze surové potní vlny, vybírejete si co možná nejkvalitnější. Zakrmená, silně znečištěná nebo jinak nekvalitní vlna vám vezme spoustu času, síly i radosti z práce. Pouze ta okolnost, že materiál je něčím krásný, ať už jemností nebo barvou, pak snad to za to úsilí stojí. A to byl můj případ, pytel hnoje, ale mezi tím ukrytá krásně tmavá a celkem i jemná vlněná vlákna. Jen jak je oddělit.
Vyprala jsem, ale to bylo asi tak všechno, na co jsem měla sílu. Občas jsem z pytle vytáhla chumáč a pokusila se o nějaké česání a předení, ale jedno přadýnko mi stačilo tuto činnost znechutit na dlouho.

úterý 21. července 2015

Na svět se vyklubala druhá vrána


Čekala na svou chvíli dlouho. Stejně tak dlouho jako já na balík z Dalinu. Tyhle balíčky mám ráda. Mívám z nich radost větší než z nových bot nebo kabelky. Patří k nim chvíle těšení, chvíle vybalování a skládání. Mám ráda krásný materiál a jednoduchost, s jakou dokážu dát skládačku dohromady i já. Stačí kladívko, šroubovák a kousek včelího vosku. Už někdo tuší, co to tu dávám dohromady?

pondělí 20. července 2015

Matylda b(r)ečí...

dvě z Tetiných trojčat se drží mámy, třetí Mrně je naprosto samostatné

Jehňata, zvláště jedináčci, už jsou velikostí téměř jako jejich matky. Také mají takovou spotřebu. A pastvy nepřibývá, spíš naopak. V těhle vedrech rostou snad jen bodláky a kopřivy. Už tři týdny je zvěřinec o seně, semtam jim přilepšíme nějakou prořezávkou. Ale víme, že je čas se rozloučit.
První šla do světa Matyldina jehnička. Kříženky merina a valašky vypadají moc hezky. Hlava není taková ptakopysková, jako u merina a vlna přitom zůstává jemná a tvoří soudečky podobně jako u merina. Jehnička byla jedináček a rychle dorostla mámu. Tak se stalo, že má to štěstí žít dál.
Mezi Matyldou a její jehničkou bylo neuvěřitelné pouto. Vždy bok po boku. Matylda vždycky vycítí, když se něco chystá, a hned se se svou dcerou klidí do bezpečí. Staví se na její obranu a neuvěřitelně řádí, když jí jehničku sebereme. Tak to bylo i včera. Nabídli jsme novému majiteli, že mu jehničku dovezeme. On by ji vezl několik km na káře. Neumím si to představit. Holka nám div neprobourala kufr. Naše auto celou cestu mečelo, bečelo a ozývaly se z něj rány, jak se matylďátko snažilo hlavou prorazit okno.
U nového majitele ji přivítalo malé stádečko merinek. Byli na ni hodní. Očuchali, zahráli si trochu na honěnou, ale žádné berany buc se nedělo. Byla jsem ráda. Zahrada plná šťavnaté trávy, holka se bude mít dobře.
Jen Matylda hlasitě truchlí. Ještě teď. Stojí s hlavou svěšenou a volá svou dceru. Vím, že brzy zapomene, ale je mi jí líto.
i kozy s ní nějak po svém soucítí a drží se vedle ní

Byla bych spokojená, kdyby se tak dostaly i ostatní čtyři jehničky do světa. Jsou to čistokrevné původní valašky, právě prošly kontrolou užitkovosti ve sto dnech. Nejlíp dopadla samozřejmě Bárbřina jehnička, protože je to jedináček. Ale ani Tetina trojčata na tom nejsou špatně. Dvě si vyživila sama až na dvacet kilo a Mrně, co bylo odkázané na kozí mléko a co si stačila od mámy ucucnout, má o pět kilo méně. Kdyby měl někdo zájem, napište mi, prosím. Beran je linie Ondráš, Teta - máma od trojčat linie Vašek a Bárbra - druhá matka jedináčka je linie Juráš. Všechny čtyři jsou kupodivu bezrohé, to jsme měli letos poprvé.

trojčata s mámou Tetou

Bárbra a její jehnička

znovu bárbře

všechny čtyři pospolu

vymazlené Mrně, živí se už samo, ale pořád je mazel

zvědavé teťátko

nerozlučné sestry


pátek 17. července 2015

Uplést si něco na sebe


Dřív jsem pletla moc. Asi tak od třinácti. Všude a v každém čase. Doma potmě u televize, ve škole pod lavicí, na intru místo učení, při cestách ve vlaku, na pláži u vody, v čekárně u lékaře a ještě při spoustě dalších příležitostech, na které už si nevzpomenu. Materiál byl různý, převážně umělohmotněchemický. Když nebylo z čeho, stačil chemlon, ke kterému se přidaly barevné šicí nitě a efekt byl na světě. Nebo se rozpáralo už jednou upletené. Párat mě bavilo taky. Byla to chvíle těšení se, že zase budu mít z čeho plést.
Pak přišel čas tržnic a levných obchodů. Nejenže mi vzal radost z pletení, protože nač plést, když je tu najednou tolik svetrů? K mému smutku toto období nenápadně zlikvidovalo většinu galanterií, které do té doby musely nesmírně prosperovat, neboť každá druhá z nás šila nebo pletla, vyšívala nebo se zabývala nějakou jinou textilní technikou, materiál a potřeby se scháněly a tvořilky si mezi sebou dávaly echo, kde právě přišlo zboží.
Nevím jak vy, ale já už jsem si hoooodně dlouho nikde nevybrala svetr, který by se mi líbil. Vzhledem, ale hlavně kvalitou, protože když už k něčemu i vypadá, je po pár vypráních na vyhození. Rozhodně ho nebudu moci vypárat a uplést z něj nový kus.
Tenhle pocit asi nabylo víc lidí, nejen já, protože jak jinak si vysvětlit pletací obrození? Najednou je tu tolik obchodů s pletařskými potřebami. A jakými! Výrobci se předhání, kdo bude mít luxusnější přízi, přírodní materiál je samozřejmostí. Chcete alpaku, mohér, angoru nebo baby camel? Hedvábí, len, bavlnu? Nic není problém. Pravda, cena je úplně jinde, než ve zmíněných tržnicích nebo lidových obchodech, ale věřte, nakonec budete na stejných penězích, protože kvalita není jen na pár týdnů či měsíců. Svetr z čisté vlny vydrží roky.
A pak ty pocity kolem. V téhle trochu šílené době nás čím dál tím víc potřebuje odreagování, relax. A tak se plete, háčkuje a motá všechno možné. Ani to nemusíme nosit. Stačí jen ta čistá radost z tvoření, zážitek z materiálu, který máme možnost mít v ruce.
Já mám ráda originalitu. Nerada podléhám trendům, zvlášť když pak polovina lidstva vypadá, jako by oblékla uniformu. Uplést si svůj kousek oblečení, u kterého mám 99% jistotu, že nepotkám žádný další, mi přináší radost i uspokojení. A stejnou radost mám i z toho, že nebudu muset po půl roce řešit, jestli jsem ještě "in" a kam s ním.

A proto už zase pletu. Jde mi to mnohem pomaleji než dřív. To jsem měla svetr do týdne hotový. Ale nevadí, pěkné pocity, radost z tvoření i výsledku se vrátily.

zkušební čtvereček pro připravovaný svetr
Tohle je typické "slow cloth". Svetr mám vyhlédnutý už strašně dlouho. Přízi na něj jsem si upředla. Je to směs angory, merina a hedvábí tusah. Angora a merino vlastní, hedvábí už se dá koupit různě na internetu. Předla jsem celé loňské léto.




V hlavě jsem měla jasnou představu oranžové barvy z květů jiřin, které jsem si po celou dobu poctivě střádala do mrazáku. Bohužel barvení se absolutně nezadařilo. Větší fiasko jsem ještě nezažila. Nálev byl krásně zbarvený, ale 600g příze dostalo nepěknou hnědku, nechci přirovnávat. Než jsem se rozbrečela nad tou pohromou, vylovila jsem ze starých zásob barvy na velikonoční vejce, smíchala žlutou a červenou a tu pohromu do toho namočila. 


Ani nad tímto výsledkem jsem neskákala radostí, ale nakonec je to velice zajímavá a originální příze. Kdybych totiž chtěla vytvořit takový melírovací efekt záměrně, tak se mi to určitě nepodaří.


Poučení - i když jste si jistí svým barvířským uměním, raději si nejprve vyzkoušejte na malém vzorku, ať nedopadnete jako já. Myslím si, že nezdar se stal kvůli té angoře. Nepřijímá totiž barvu tak snadno jako merino. Proto je taky příze melírovaná. Tmavší část bude merino, světlejší angora a úplně nejsvětlejší bude hedvábí, kterému se nechce přírodní barvy přijímat skoro vůbec. Příště svou přízi prostě nechám bílou. Proč ji barvit? Neznám nic bělejšího než vlnu z angorských králíčků.


pondělí 13. července 2015

Krása přírodního materiálu, aneb jak se mi předla romanovka


Přišel mi výměnou balík od Olinky (díky! díky! díky!!!). Valaška je sice moje srdeční záležitost, ale zkusit si ošahat i něco jiného, zvlášť když je to i jiná barva než klasicky bílá, to mě baví.
A tenhle balík byl jako Vánoce uprostřed léta, plný nádherně tmavé zwartbless, jemné merinolanschaf na ochutnání a velký chomáč stříbrně zbarvené romanovky. Ta mě upoutala už při praní. Nádherná, dlouhá, jemňounká jako stříbrný obláček protkávaný černou nitkou.