úterý 28. června 2011

Pan Koc a jeho plstěná podoba

 
Vlastníme několik domácích mazlíčků. Nejstarší je kočka Moura (původně zaručeně kocourek Mourek), rozvážná a samotářská, mazlí se, jen když chce. Fenka Betty je už také stařenka, ale stařenka čiperka. Už je sice líná chodit s námi na dlouhé procházky, ale podívat se za ovečkami nevynechá nikdy. A pak je tady Pan Koc. Nejmladší benjaminek. Tak dlouho jsme mu vybírali jméno, až nakonec slyší na "Kocí!". Je to jediný z našich zvířecích miláčků, který si vybojoval vstup do domu, a to dokonce i na manželovi. Donitř se umí dobývat velmi hlasitě a vehementně. Z milého koťátka, které se spokojilo s malým místečkem ke stulení, se stal svéhlavý tvor, dost naštvaný, když jsou všechna křesla obsazená. Za vstup do domu mě milostivě odmění zalehnutím v tu nejméně vhodnou dobu, např. když zrovna potřebuji psát na počítači, nejraději by se mi omotal kolem krku, jen abych neviděla na monitor. Rozhodně se s ním nenudíme. Když ho to popadne, začne provokovat, to jest leze tam, kam nesmí, a čeká, co my na to. Po půl hodině honiček po domě si procvičí skok z okna, aby zase za pět minut skučel u dveří a drápky se dožadoval vstupu. Za to všechno ho milujeme. A tak se po ovčce Tetě stal mým druhým modelem k suchému filcování jehlou. Zbytek rodiny byl na konci mého úsilí sice trochu rozladěn, že si Koci není moc podobný, ale líp to neumím. Tak teď už dávám k posouzení jen obraz, sem tam doplněný vyvětlivkou.


Kousek česance stočíme do válečku. Pro základ stačí i méně kvalitní rouno.
Plstící jehlu vpichujeme rychlým pohybem pravidelně do všech míst válečku. Tím ho upravujeme do požadovaného tvaru. Tady je lepší dělat to na podložce a ne v ruce, jinak si budete tvarovat i ji a ona se rozhodně nedá.
Po čtvrthodině našeho píchacího úsilí začne mít figurka tvar.
Na uši jsem trochu hmoty přidala. Lehce se připlstí.
Základní tvar pak postupně dostane kabátek - vrstvy rouna, třeba i barevného. Tady použijeme kvalitnější materiál, pokud ho máme. Zase platí čím víc vpichů tím intenzivnější barva, ale pozor, může vylézt i z druhé strany, kde to třeba tolik nechceme.
Na povrch jsem použila vlnu z našich oveček, je pěkně čistě bílá a dlouhá - bude lépe vypadat jako srst.
A píchám...
A píchám...
Kolem krku vpichuji více, vlna se dostane hlouběji.
Na řadě jsou oči. Začnu tím, co má být úplně vespod. Chomáček barevné vlny napíchám do požadovaného tvaru.
Tmavším odstínem opatrně oko orámuji a vytvořím i středovou čárku oka. Už se na mě začíná dívat.
To koukáš, viď?
Náš Koci má čumáček špičatý, přidala jsem tedy ještě trochu hmoty na čumák.
Růžový chumáček je na nosík i pusinku.
Mňauuu - dělá, když si s námi hraje na honěnou. Vrrríí - když ho konečně pustíme dovnitř.
Když byl Kocík ještě kotě, měl na zádech pravidelné srdíčko. Teď jak je pořád v pohybu je ze srdíčka flek. Ale když se přijde pomazlit a nechá se hladit po hřbetě, srdíčko se zase objeví.

Na řadě je ocásek. Vytvoříme dlouhý váleček z rouna, o kus delší než ho chceme mít, aby bylo za co ocásek upevnit k tělu.
Znovu tvarujeme a plstíme.
Ocásek jsem pokryla spirálovitě rezavou vlnou a nezplstěný konec jsem připlstila k spodní části figurky.
Teď už jen ocásek stočit kolem tělíčka...
a připlstit ho po straně kam potřebujeme. Nevpichji shora, to bych si zdeformovala tvar ocásku.
V této chvíli opět přichází Pan Koc, tlape mi po klávesnici, leze za krk a všemožně se snaží zabránit mi v dokončení tohodle článku. Je to stejné, jako když byly děti malé - vařila jsem a za nohu měla pověšené jedno, na ruce druhé a v košíku řvalo třetí.
Ale už je skoro hotovo, k dokonalosti chybí jen fousky. Nejprve jsem zkusila lněné nitě, ale působily moc tvrdě. Tak jsem navlekla vlákna z ovčího kožíšku a s tím už jsem spokojená.
Poslední úpravy... A mňau, hurá na myši!
Seznamte se... Jmenuji se Pan Koc.
kocourek plstěný filcovací jehlou 

1 komentář:

  1. To je náááádhera. Já bych se ráda plstění naučila.

    OdpovědětVymazat