pátek 19. srpna 2011

Kolem Vydry


 Poprvé jsem si to uvědomila právě tady - na začátku stezky kolem řeky Vydry. Stáli jsme na mostě, pozorovali řečiště vydlážděné obrovskými valouny, které se vinuly jako obrovský kamenný had a mezi kterými zurčela a hlasitě šuměla rezavá a přesto průzračně čistá voda Vydry. Dumali jsme o moci přírody, která po věky vytvářela tuhle krásu.

O erozi hornin samozřejmě něco ví každý, kdo chodil do školy. Gigantické balvany ale moje představy o ní trochu posouvaly jinam. Došlo mi, že člověk úplně všechno posuzuje jen v rámci svých vědomostí a hlavně zkušeností. Obojího nebývá dost a tak je náš pohled na svět hodně zkreslený. Tohle koryto nemohla vytvořit řeka v té podobě, jak ji vidíme teď. Ani jarní tání nemůže mít takovou sílu, aby takto obrousilo balvany. Musely to být mnohem mocnější a mohutnější síly v dobách, kdy ještě človíček, který si myslí, že je pánem tvorstva, jím rozhodně nebyl.
Tady jsem si uvědomila, že všechny lidské snahy změnit běh přírody jsou směšné. Sekunda v běhu vesmírného času, nic víc. Hrajeme si na důležité a přitom se tu jen mihneme.




I tady se človíček snaží říct - BYL JSEM TU! Tyhle zajímavé kamenné věžičky mě ale neurážely tolik, jako všudypřítomné papírové kapesníčky, které lemovaly stezku po celé délce :-(

Mocný v objetí mocného




Pomaloučku v běhu věků si voda vyhlazuje korýtka




Okolní skály... Jakou podobu budou mít třeba za 1000 let?

2 komentáře:

  1. Nádherné fotografie a moc pěkný blog...:)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky! Vážím si pochvaly od zkušené fotografky.

    OdpovědětVymazat