neděle 21. srpna 2011

Kroku, ty cvoku!

Sedím na zemi, v dlaních a na koleně razítko, které mi tam pěkně vytiskla nepříliš hladká ani měkká asfaltová cesta. Krok si vesele skáče kolem mě, doráží a sápe se na mě. Myslí si, že ta báječná hra - vrhat se paničce pod nohy - má ještě pokračování. Na moje hlasité námitky nereaguje a tak pouštím vodítko a zkoumám, jestli jsem celá. O dva metry dále dcera, zlomená v pase, jak jinak než smíchy nad tím, jak se její máma válí uprostřed největšího lijáku na očích všech sousedů po zemi. No, přežila jsem to já i moje kosti. Jen díra na koleně věstí, že se pod látkou skrývá něco nepěkného. To mi ta dovolená pěkně končí. Nohy samá modřina od psích drápků, na koleně silniční lišej, v dlaních zaryté kamínky.

A přitom ta vycházka byla tak pěkně naplánovaná. Chtěli jsme Kroka trochu potrénovat. Nejprve jízda autem - musí si zvykat, kdybychom potřebovali k veterináři. Pak procházka k pískovně a trénink plavání - mysleli jsme, že když půjdem do vody s ním, nebude se tak bát. Potom pěšky po silnici - neustále útočí na auta, chceme, aby si na ně zvykl. A konečně - je to dlouhá procházka, snad ho utaháme.
Znalec psích duší by zajásal. Tolik psího nevhodného chování k napravování!
Cesta autem proběhla jako obvykle. Strašpytel Krok ji strávil u mě na klíně. Jenže teď už je poněkud větší, než malé štěně. Měla jsem pocit, že chovám medvěda.



Naštěstí naše malé moře - pískovna není zas tak daleko a dál se šlo pěšky. Našli jsme si soukromí a hurá do vody. V té chvíli zalezlo sluníčko a zlověstné mraky slibovaly pěknou bouřku.
"Tak Kroku, ke mně!" volám a drkotám zubama. Opět se ukázal, hrdina. Plaval jen kousek a pak nabyl dojmu, že jsme se sem vypravili ho utopit. Usadil se na břehu a hotovo.
Mraky nás popoháněly k návratu. Čekal nás kilometrový úsek v provozu. Teď v turistické sezoně je to asi takové, jako v Praze na magistrále. A k tomu připočtěme kolony cyklistů. S každým autem Krok smlsl pamlsek na odvedení pozornosti, ale stejně se stačil ještě dvakrát otočit kolem své osy a pořádně si zaštěkat. Po nějakém třicátém autě otupěl a přestal si všímat i cyklistů. Mým tréninkem to ale asi nebylo.
A závěr už znáte. Přesto, můžu se na něj zlobit? Od té doby, co ho máme, denně poctivě chodím na vycházky a trasy stále prodlužuji. Nohy mám vytrénované, hlavu i duši čistou, stres vyplavený (když se to zrovna nenatrefí, jako dnes :-( ) Co bych si mohle víc přát? Tak hezký den!





2 komentáře:

  1. Krok má krásně modrý očička.

    OdpovědětVymazat
  2. A kvůli nim je mu vždycky všechno odpuštěno ;-D

    OdpovědětVymazat