středa 10. srpna 2011

Výstup na Lusen

německy Lusen, česky Luzný
Viděli jsme ho už ze stromové věže; vysoký špičatý kopec vystupující z husté zeleně Bavorského lesa. Přesně tam vedly naše další kroky.  Takhle to vypadalo daleko, ale směrovky informovaly o 3 a půl hodinové cestě.
To mi na německých turistických ukazatelích přišlo sympatické. Nevíte, kolik kilometrů se budete trmácet, možná by to chodce odradilo, ale víte, jak dlouho to bude trvat. Mohli jsme sice autobusem nazpátek, ale my chtěli vidět. Chtěli jsme vidět šumavské lesy na německé i české straně.
Trasy pro pěší jsou tu značeny trochu jinak. Naše turistické malované značky tu nenajdete, jde se podle těchto bílých cedulek. Nikde jsme ale neměli problém, sejít z trasy se ani nedalo, nejsou tu vyšlapané cestičky ani od lidí ani od zvěře, je jen jedna.


Nejprve vedla lesem, který mi připomínal naše lesy kolem rakouských hranic. Krásné vysoké buky tvořily základ a mezi nimi jedličky i smrky. Balvany mecháče oživovaly pohled  u kořenů  stromů.


Další podobnost s našimi příhraničními lesy - plavuň vidlačka. Tady jí bylo na jednom místě celé políčko.



Ze stinějšího bukového lesa jsme postupně přecházeli do lesa smíšeného. Pahýly smrků prozrazovaly přítomnost kůrovce.



Nedá se ale mluvit o mrtvém lese. Všude byl přítomný život. Staré zetlelé dřevo obrůstá mechem a houbami a okolo uschlých pahýlů vyrůstají nové stromy včetně smrčků.



staré i nové
 Na první křižovatce jsme se napojili na širší stezku, která vedla podél bystřiny. Tady Luzenský potok, v Česku pak Modravský potok. Vzduch tu byl příjemně chladivý a šumění vody nás provázelo hodinu cesty.



V jednom místě naplnila bystřina tohle krásné jezírko, u kterého jsme mohli posedět a posvačit u kamenného stolu.



Bývalé smrčiny střídal opět bukový les. Sem tam jsme překračovali přítoky Luzenského potoka a obdivovali lesní zátiší v podobě obrostlých pařezů nebo balvanů.





Tenhle strom mi připomínal mamuta.


Jeden z pramínků potůčků. Čistá průzračná voda křížila cestu a rozlévala se do mechu.


Prudké stoupaní na závěr mě zadýchalo natolik, že jsem trochu přestala vnímat okolí a soustředila se na své srdce, aby mi nevysočilo z krku. Tenhle pohled byl ale veliká odměna za vynaloženou námahu. Dostali jsme se nad lesy a zbýval už jen nepatrný kus stoupání po stezce a žlutým lišejníkem porostlých žulových kamenech. Vypadalo to zvláštně. Jakoby celý vrchol někdo natřel barvou. Dřevěný kříž označoval konec výstupu a radostnou připomínku, že se teď půjde zase dolů.


1373 m - druhý nejvyšší vrchol Šumavy

vrchol Luzného poskytuje výhled na všechny strany

prý můžete vidět i Alpy, nám se ale trochu zatáhlo

z dálky vypadají odumřelé smrky opravdu smutně

světlé fleky na protějším kopci jsou také kamenná pole, žlutá jako na Luzném

všechny cesty někam vedou - k nám jen jedna

Sestup z Luzného vedl cestičkou mezi klečí a borůvčím. Naše jihočeské borůvkářské srdce plesalo. Tolik borůvek, takové modro jsme ještě neviděli. A ani neuvidíme. Tady jsme totiž byli v první zóně, takže cokoliv trhat zakázáno.




Dolů to už šlo mnohem snadněji. Pohled na Luzný nás ale provázel celou naší další cestu zpátky do Čech..


I tady mi to trochu připomínalo okolí mého domova. Podobný pohled můžete vidět i u nás v bažinách. Uschlé pahýly stromů, nízké dřeviny a rostliny milující vlhko - kapradě, sítina, borůvky i opilky, vřes. Nad bahnitým podložím vedla lávka. Jen mi nejde na rozum, jak se bahno a voda může držet tak vysoko v kopcích. U nás v rovině a blízkosti řeky to chápu, ale tady?


Čekala nás ještě dlouhá cesta nazpět, ale my to nevěděli, jen tušili. Kilometrovníky ještě stále chyběly.

Pokračování...

Žádné komentáře:

Okomentovat