pondělí 15. srpna 2011

Zpátky do Modravy

 ... vedly dvě cesty. Po občerstvení na Březníku jsme parádně zdřevěněli a naše nohy odmítly jít tou cestou přes kopečky. Vybrali jsme si tedy schůdnější cestu údolím kolem Modravského potoka a jak se později ukázalo, byla to i cesta pěkná s malebným okolím. 



 

K vidění tu byly nádherné květy ze šumavské zahrádky, které mi daly na chvíli zapomenout na bolavé nohy.

 


 

Provázelo nás šumění vody, občas profrčeli cyklisté, což byl znak, že už to není daleko.

 

 

 

Ale těch posledních 7 kilásků bylo nejtěžší. Ke konci už jsem si připadala jako mimozemšťan ze známé četnické komedie, který začal rezivět a co nejdříve mu odpadne některá z končetin. Kupředu mě hnala jen touha stihnout předposlední večerní autobus do Kvildy, protože tam už bych se musela jedině plazit jako Meresjev (kdo nezná - ruský hrdina, co se s roztřílenýma nohama plazil kilometry pustinou ke svým soudruhům). Dali jsme si závazek, že kilometr uděláme za 15 minut a povedlo se. Na autobus jsme ještě chvíli čekali a já si v duchu přála, abych vůbec byla schopná nastoupit a potom zase vystoupt. Na  parkovišti v Kvildě na nás asi musel být veselý pohled, jak se strnule potácíme k autu. Manželovi jsem pro tentokrát vůbec nezáviděla, že musí ještě pár hodin šlapat na pedály. Všichni jsme už mysleli jen na jedno - vlastní postel :-D.

Žádné komentáře:

Okomentovat