neděle 18. září 2011

Poslední sluníčková?

zátočiny rybníka jsou vyhřáté, na jaře tu hnízdí ptáci

Minulá vycházka za rybník byla tak pěkná. Tak kam jinam, než zase za Purkrabský rybník směřovaly naše kroky. Krokovi už po včerejšku připadala cestička důvěrně známá, tak se nám přestal plést pod nohy a radostně si ňuchal před námi, nosil dříví sem a tam, přičemž se mi snažil jedním super klackem vyvrtat díru do lýtka. K modřinám od jeho drápků tak přibyl ještě krvavý šrám. Vypadám jako oběť domácího násilí. Vypadalo to ale, že nic nemůže naši náladu zkazit.

Cestou jsme potkávali houby - většinou krásné a zdravé kozáky. Rostly z neuvěřitelných míst - z vysokého rašeliníku nebo trsů ostřice, takže jim vykukovaly jen hlavy a dlouhá noha byla celá schovaná. V houbařské euforii jsme se rozhodli rybník obejít.


Věděla jsem, že to nebude snadné, žádná cesta už kolem něj dávno nevede, jen pěšinky vyšlapané zvěří. Měli jsme ale představu, že to půjde po břehu. Je vidět, že ještě naše okolí tolik neznáme a co přeskočí srnka, my ne. Z hodinové vycházky se vyklubala čtyřhodinová túra plná útrap. Rybník totiž vznikl na pradávných mokřadech a ty tam vzadu ještě pořád jsou. Ostrůvky úplně vyschlého borového lesa střídají vřesoviště a nepříjemné mokřiny, skryté ve vysokých trsech trávy. Vypadá to jako loučka, ale přejít suchou nohou se to nedá.




hlazení bříška v mokrém mechu

Což o to, Krokovi se to líbilo, on vodu rád. Lítal jako šílený, celý spokojený se ráchal v té bahnité vodě. My se ale úporně snažili přejít bažiny a někam nezapadnout. Zpočátku. Pak už nám to bylo jedno. Hlavně se odsud dostat, poháněl nás hlad a žízeň a touha po pohodlí doma.


Tak zatímco na začátku foťák cvakal a člověk vnímal krásu prosluněného lesa, na konci vycházky jsme už nefotili. Vnímali jsme jen křoví, prales kopřiv, smrduté bahno, nekonečné zátočiny, překážky ze spadaných stromů a touhu být doma.

 

Tenhle kus kraje býval v minulosti dlouho neosídlený. Lidé se tu neusazovali. Je mi jasné proč. Přidejte si k útrapám z bažin ještě protivnou komáří písničku (letos kupodivu nejsou) a bude vám jasné, proč se zdejšímu kraji vyhýbali obloukem. Usadit se tu mohl jen zoufalec.
Vycházka tentokrát unavila i Kroka, snědl málem i kocoura (nebezpečně se přiblížil k jeho misce), jak byl vyhládlý.

cena za statečnost - tvrdě zasloužený houbařský úlovek
Přeju hezký den, i když dnes je trochu pošmourný. 
Na světě je krásně.

1 komentář: