pondělí 17. října 2011

Valašky - jak se vám líbí?

Povězte, která z princezen je tu nejkrásnější?
Blížili jsme se k pastvinám a očekávali, že uvidíme stádo chundelatých stvoření, ale ovečky nikde. Byly schované v závětří prostorné haly. Podobně jako u nás, i tady udeřil první holomráz a patrně silnější, protože mrazivý vítr i přes slunečné počasí nepříjemně profukoval moji zimní bundu.
Otevřely se vrata a...                              
                                    ... tolik oveček pohromadě jsem viděla poprvé.


 Malé, velké, bílé, hnědé, rohaté i bezrohé, většinou valašky, sem tam mezi nimi i bílé, bezrohé a robustnější šumavky.

Musím se usmívat svým obavám z dřívějška, že jako nebudu schopná od sebe jednotlivé ovečky rozeznávat. Podívejte se na ně. Nenajdete mezi nimi dvě stejné. Každá z nich je originál.



Hnědě zbarvené mezi ostatními působily jako ďáblice.


Většina z nich byla plachá stvoření, ale některé byly zvyklé na člověčí polaskání a taky si pro něj přišly.



Hnědé čertice mě přímo fascinovaly. Toužili jsme alespoň po jedné, ale prý je těžké je šlechtit a chovatel se jich velmi nerad zbavoval. Spokojili jsme se tedy alespoň s částečným vybarvením - nožky a obličejová část.

Tahle něžná bílá kráska byla ale také nádherná. Jako Sněhurka.


Drbavka - toť jméno mé. Hádejte, jak jsem k němu přišla.
           A) Jsem hrozná drbna
           B) Neustále se o něco drbu


 Opodál plaše postával majitelův oblíbenec - drobná ovečka. Jediná, která přežila z trojčat, odkojená lahvičkou a hrozně moc krásná.



Nemohli jsme se od všech těch načechraných stvoření odtrhnout. Ale čas letěl, bylo třeba naložit a odvézt naše nové holky do party - Libušku, Barbru a Jenůvku. Tady jsou:


Budou zatím oddělené, protože pro berana jsou ještě příliš mladé. Ale první okukování a vzájemné pobekávání proběhlo hned.