čtvrtek 3. listopadu 2011

Jak je to s červenou barvou

Červená, ve slovanských jazycích krásná barva (také pyšná nebo hrdá) byla vždy vyhledávanou barvou. V úžasném díle  o lidovém textilu  jsem se o významu červené barvy dověděla hodně zajímavého.
Červená barva byla znakem zdraví a krásy. Lidé jí připisovali ochrannou moc. Měla je i jejich dobytek a majetek chránit před uhranutím. Červenými prvky se zdobil nový dům, červené pentle se vplétaly do vlasů i dobytku do srsti či žíní. Červenou se zdobil obřadní i slavnostní oděv. A všichni víme, proč se velikonočním vajíčkům říká kraslice.
Zajímavé je, že i v dřívější době byla červená spíše symbolická, protože červené barvivo nebylo lehké získat. Používaly se dostupné zdroje - slupky z cibule, červená řepa nebo olšová kůra s různými přísadami. Rozhodně tu nešlo o sytou červenou, jak ji známe dnes. Barva se také lišila podle kraje a místních zvyklostí. Teprve později s nástupem chemických barviv se objevila v lidové tvorbě i sytá červeň.

obrázek je převzat z knihy Textil v lidové tvorbě

Přírodních zdrojů červeného barviva není mnoho a k obarvení je zapotřebí velkého množství daného zdroje. Purpurová barva např. byla výsadou králů, vysokých církevních hodnostářů nebo bohatých lidí. Získávala se ze středomořských plžů a zapotřebí bylo mnoho takových živočichů.
Známý je i pojem turecká červeň. Ta se získává z kořenů mořeny barvířské.
Podobný výsledek mají i rostliny příbuzné mořeny. Nemá význam je tu vyjmenovávat, protože rostou např ve středomoří nebo v Nepálu.
Snad jen pro Ellu - v Austrálii by měla údajně růst Morinda citrifolia. Její kůra barví na červeno a kořeny na žluto.

Červenou pak poskytuje také santalové dřevo nebo lišejník. Ale pozor, ať nedopadnete jako já. Sbírala jsem pracně ze spadaných větví různé druhy lišejníků, abych nakonec zjistila, že mi nedají vůbec žádnou barvu, ani špinavou. Měla jsem špatný zdroj informace. Nakonec jsem se dočetla, že jde opět o středomořský lišejník skalačku barvířskou, který se využívá také k výrobě lakmusových papírků.
Další červené barvivo pochází z Ameriky a my ho známe pod názvem košenila. Získává se ze sušených samiček červce nopálového. Jak taková barva vypadá můžete vidět u některých barvířek, na které odkazuji, např. lavendelblau nebo sheepy. Tohle barvivo je už snad dostupnější, já po něm ale nijak nepátrala.
Nejvíce mě zaujala červená získaná z houby. Poprvé jsem tuhle nádheru viděla u finské barvířky Riihivilla. Nenápadnou houbu Cortinarius purpurea jsem se snažila vypátrat u nás. A našla. Má dokonce i český název - pavučinec hnědočervený. Vyskytuje se ale vzácně a je na seznamu červených (tedy ohrožených) druhů.

Tak - co z toho tedy pro mě vyplývá? Že se musím smířit s tím, že pokud chci využívat přírodní zdroje šetrně a jen z mého okolí, opravdu sytou - krásnou červenou nezískám. Vždy bude jen bledá s nádechem do růžova, vínova nebo fialova, či oranžova. Přesně taková barva se ale výborně hodí na obličejíky figurek. Takovou jsem z chemických barviv nezískala. Letos jsem světlou červenou získala z různých plodů z okolí, nejvíc se mi líbila brusinková a višňová, ale ani rybízová nebo jeřabinová nebyly špatné. Příští rok bych chtěla vyzkoušet světlici barvířskou, kterou jsem letos nezasela.

Všechny tyto informace jsem získala z různých zdrojů:

Václavík, Antonín: Textil v lidové tvorbě
Bidlová, Věra: Barvení pomocí rostlin; Grada ISBN 80-247-1022-6   (DOPORUČUJI)
Internetové stránky barvířek, na které odkazuji
Hledala jsem i v internetových herbářích, na které také odkazuji v menu