úterý 8. listopadu 2011

Pro teplo od nožiček i od srdce


Takovou nádheru, jakou uměli stvořit naši předci, neumím. Viděla jsem nedávno úžasný a inspirativní dokument o neuvěřitelné trpělivosti a umu rukou mužských i ženských. Tvořili bačkorky plstěné, zápiestkové nebo pletené, či kombinovanými technikami. Dalo jim to nesrovnatelně větší práci.Výsledek byl ale dokonalý ve všech ohledech, vkusný, hezký i praktický a sloužil do roztrhání (porovnejme s dneškem). Musím se přiznat, že mě až dojímalo vidět upracované, vrásčité ruce s ulámanými hrubými nehty, ruce lidí, kteří už nežijí a nemohou nám poradit své triky jak si na ledacos z řemesla zajít. Jejich řemeslná dovednost byla prověřená dlouhými roky praxe, předávaná z generace na generaci. Tak si někdy říkám, jestli je pokrok opravdu tak skvělá záležitost. Nevyhýbám se mu a vítám mnoho lidských vynálezů, které mi usnadňují život. Zároveň ale cítím, že pokrok zahubil hodně lidského umu a nechal lidi zlenivět. Proto se obdivuji všem, kteří se nedají převálcovat a vrací se k ruční práci, řemeslu. Pořád platí, že řemeslo má zlaté dno, třebas by to zlaté dno mělo úplně jinou podobu, než by se čekalo.


Mohla bych jít do obchodu a koupit si trepky za pár korun. Ale nepůjdu. Přemůžu lenost a uháčkuju si je. A jsem pyšná na to, že tyhle nedokonalé bačkory jsou od odstřižené vlny, přes spředení, obarvení až po uháčkování jen a jen moje práce. Každá je trochu jiná, protože jsem je háčkovala jen tak od oka. Ale příště, slibuju, už si dám víc záležet. Jako naši předci.

tóny vlny barvené rostlinnými barvivy