pondělí 31. října 2011

Poznatky ze světa přírodního barvířství

některé barvy z mých letošních pokusů

Na pár dní se mi do ruky dostala zajímavá knížka o barvení rostlinnými barvivy od autorky s příznačným jménem - Anne Dyer. Je sice v angličtině, ale alespoň si tento jazyk, který mi už tolikrát pomohl poznat mnoho nového, pocvičím. Často si dělávám z knih poznámky, které pak hezky uložím a když je potřebuji, už je nenajdu. Tady mi snad budou po ruce a třeba poslouží i dalším nadšeným barvířům.

sobota 29. října 2011

Je libo nový účes?

Jenůvka

Není problém V klidu si poležte a naše nůžky zatím vykonají své. A až vstanete, budete se divit té proměně, kterou jsme s vámi vytvořili. Ani to nebude dlouho trvat. Kdo by se tu taky v tom sychravém počasí chtěl dlouho válet?

středa 26. října 2011

Černý jeřáb


Už nikdy nebudu říkat NAPOSLEDY, protože tohle je nemoc. Chodím po okolí a hledám, co bych spolu s vlnou strčila do hrnce. Dlouho jsem obcházela manželův strom s černým jeřábem (jak mu nesprávně říkám  - ve skutečnosti je to aronia - temnoplodec), až jsem mu oškubala poslední scvrklé zbytky z vrcholku dřív, než  to za mě udělají ptáci. Ale PST! je to tajemství! Manžel naštěstí moje plky nečte a do hrnce už mi taky přestal nakukovat. Stejně tam nikdy nenajde nic jiného než vlnu.

aronia - temnoplodec

pondělí 24. října 2011

Trochu plstění


Vlna obarvená přírodními barvivy volá, že nechce jen tak ležet v krabici. Vybízí k experimentům s různými technikami. Po kurzu plstěných šperků jsem přemýšlela, jestli by se nedal proces vzniku nějak vylepšit, aby se výsledek více podobal mému záměru.

neděle 23. října 2011

Barevné podzimní čarování


Ze všech období mám nejraději jaro. Jaro nemůže přinést nic jiného než sluníčko, teplo, rozkvetlou zahradu, nový život. Léto je taková třešinka na jarním dortu. A podzim? Vyškrábaný talířek, co po tom dortu zbyl, ale dobrý pocit někde uvnitř, doznívající chuť. Tak bych nazvala tyhle překrásné slunečné dny. Není to to pravé letní teplo, přesto si užívám spokojenost ze sluncem prosluněné vycházky.

čtvrtek 20. října 2011

Bojovnice


Naše nové jehnčky se ukazují jako bojovnice. Semknuté do šiku si nenechají nic líbit. Zvlášť od Kroka ne. Dupnou, naježí kštici, bojovně potřepou hlavou a bojovně vyrazí do útoku. Krok uskočí a holky hned taktizují - bleskurychle si vymění pozice a zatímco dvě odpočívají, třetí vyráží vpřed. Vyskočit na zadní a dupnut předními, potřást hlavou, nabrat na neexistující růžky a pustit před sebe svou družku. A tak pořád dokola, dokud to psisko nedá pokoj. Ostříhané tetky na to zatím spolu s Bivojem koukají přes plot a pomekávají něco jako: Co se s tím štěkavcem zahazují?










středa 19. října 2011

Není rybník jako rybník

Všechny cesty v okolí lemují vzrostlé duby.

Včerejší nádherný den a k tomu volné odpoledne, úžasná kombinace pro relax v podobě dlouhé procházky s Krokem. Dokonce byla delší, než jsem plánovala. Vypravila jsem se k soustavě rybníčků, kterým se říká "nebeský". Proč nebeský? Sice do nich nějaká voda stružkami z okolí přitéká, ale většinou jsou odkázány na vodu, která spadne z nebes. Nebeské rybníčky jsou jako modrá oka schované mezi lesy a vedou k nim spletité cesty, lemované duby, jírovci a lipami. Teď ale byly všechny vyschlé.

úterý 18. října 2011

Ocenění od srdce


Už podruhé dostal můj blog tohle zvláštní ocenění. Poprvé jsem o tom ve své (možná falešné) skromnosti pomlčela. Promiňte, mám dlouhé vedení a trochu delší dobu mi trvá, než pochopím smysl. Mělo mě to kopnout ihned. Poprvé jsem si toho totiž všimla tak, že mi nějak podivně vyskočila návštěvnost. Zapátrala jsem a dostala se na úplně neznámé, ale sympatické stránky http://manupropria-mokopa.blogspot.com/.
A tam to bylo - autorka si můj blog zařadila do seznamu těch, kterým předala srdíčkovou štafetu.
Podruhé ke mně srdíčko zalétlo od Vlasty, kterou chodím ráda navštěvovat už nějaký ten pátek kvůli potěšení oka i ducha.

Jak reagovat? Oběma samozřejmě moc děkuji, udělala jsem to už u nich na jejich stránkách.  Stojím teď před rozhodnutím, jak s tím naložit. A mám za to, že tady by se srdíčko nemělo zastavit, mělo by letět dál k dalším lidem, kteří usedají ke svým PC a neváhají se otevřít ostatním a sdílet s nimi svoje radosti i strasti nebo svůj um. Jenže koho vybrat? Role porotce mi vůbec nesvědčí. Je spousta míst, kam se za ty roky blogování moc ráda vracím z různých důvodů. Když jsem přecházela od jedné služby k jiné, největší problém byla obava z přetržení vazeb, které mezi blogery vzniknou. Bylo to ale zbytečné, kdo chce, najde si vás. Tak jako já se ráda vracím někam, kde je mi dobře, trochu si počíst, pokoukat se na krásné fotografie nebo výrobky. Často mě to inspiruje, posouvá dopředu nebo nutí k zamyšlení. Blogování tedy není jenom o tom, že si na netu vytvořím soukromou chlubírnu, má úplně jiný význam a ten, kdo bloguje nějaký čas, ho jistě rychle pochopil.

Podobně chápu i tohle mezi blogy poletující srdíčko. Jeho význam spočívá v tom, že ukáže cestičku po neviditelných sítích směrem k místům, kde je dobře nebo kde je něco zajímavého. Nesmím tuhle cestičku zavést do slepé uličky, a tak tady z toho rozcestí směruju vaše kroky dál. Zároveň se chci omluvit všem, ke kterým se z tohodle rozcestí nedostanu, ale třeba k vám srdíčko nakonec nějakou oklikou doletí také.

Hodně z těch, kterým bych ho poslala, už srdíčko mají. O ně bude můj žebříček chudší, ale tam srdíčko už svůj úkol splnilo.

Tak to první pošlu Zdeňce s moc šikovnýma ručkama. Je jedno, co do nich vezme, její ruce si s tím poradí. Kromě toho Zdeňka nikdy nezapomene zanechat komentík a já vím, že tam někde je spřízněná duše.

Druhé srdíčko putuje k Markétě, dalšímu děvčeti s neklidnýma rukama, co nikdy nezahálí. S Markétou mě toho spojuje ještě víc, třeba i to, že se podobně jako já, věnuje dětem (a to nejen svým) a snaží se jim naplnit volný čas něčím krásným a smysluplným.

Na blogu.cz ještě zůstanu. Mezi mé oblíbené blogy, kde si nenechám ujít jediný článek a na další se těším, tak jako dřív na drahý zahraniční časopis, je Pavlův blog o zahradách. Píše ho srdcem, poutavě a se zanícením. A k tomu ty překrásné fotky míst, kam se stěží podívám. Tak jestli se chcete něco dovědět o novinkách za světa zahrad nebo se na některé podívat, vypravte se za nimi se zahradníkem na cestách.

S další blogerkou mě spojuje láska ke zvířatům a podobný náhled na svět. Ona to ale umí mnohem lépe podat. Podle mého názoru je to trochu univerzální člověk. Mohla by být farmářkou stejně jako filozofkou, psát fejetony do novin (alespoň by v nich bylo co číst) nebo si se mnou sednout a klábosit při klapotu paliček u našich herdulí. Možná na tyhle blogerské štafety není, ale já jí to stejně pošlu. Sorry, OW!

Blogování má tu moc spojit vás s lidmi, se kterými byste se nemohl jinak setkat. Třeba s Ellou z Austrálie. Pro ni je blogování spojení s její vlastí. Pro mě znamenají návštěvy u ní exotiku a zároveň svět, který mám ráda. Chová totiž ovečky - ve velkém.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a svou špatnou angličtinu a napsala komentář Cyndy. Upoutal mě její svět plný divoké americké přírody, její způsob života i její koníčky. Ukázalo se, že Cyndy má své dávné kořeny v Evropě (Morava a Slovensko) a stejně, jako mě, i ji zajímají tradiční textilní technologie. Ráda se za ní vydávám k řece podívat se, co je tam za velkou louží nového. 

Těžko bych v reálném světě poznala dámu, jakou je Guzzisue. V jednu chvíli usedá za kolovrat nebo k paličkování, či vyšívání a jindy zas oblékne přiléhavý oblek a vydavá se na motorce do světa. A občas také zavítá na návštěvu na můj blog, čehož si moc vážím.

Tohle byly blogy, kam chodím už dlouho. Nedávno jsem ale poznala pár nových, které ještě teprve okoukávám, ale už vím, že mi tam bude příjemně.

Tak třeba tady - svět plný vlněné fantazie. Jedno kliknutí vás přenese do pohádky plné vlněných postaviček. Na mě působí jako živé bytosti s něžnou duší. 

Nebo tady - úcta k přírodě, umění najít v té nejprostší rostlince krásu. Nejen fotky, i šperky prozrazují cit a um.

Že jsou také jiné světy, než ty plné tvoření, kytiček nebo zážitků z cest, ukazuje Amélie. Jí posílám to závěrečné srdce. Ona ho má na pravém místě a nějaké další nepotřebuje. Jen snad to, že jsme s ní.

pondělí 17. října 2011

Valašky - jak se vám líbí?

Povězte, která z princezen je tu nejkrásnější?
Blížili jsme se k pastvinám a očekávali, že uvidíme stádo chundelatých stvoření, ale ovečky nikde. Byly schované v závětří prostorné haly. Podobně jako u nás, i tady udeřil první holomráz a patrně silnější, protože mrazivý vítr i přes slunečné počasí nepříjemně profukoval moji zimní bundu.
Otevřely se vrata a...                              

neděle 16. října 2011

Za valaškami do Novohradských hor

Žárský rybník

Probudili jsme se do druhého mrazivého rána. Včera -7° C, dnes -5. Ale obloha slibovala jasno a že výlet  bude slunečný. Po ránu byl výhled z auta spíš mlhavý, přesto jsem neodolala a zkusila fotit panoramata za jízdy přes sklo. Něco se i povedlo.


Tohle je Žárský rybník, napůl vypuštěný, asi po výlovu ryb (nebo před). Byl na něj ze všech stran krásný pohled.


Obec Svébohy má takovouhle pěknou kapličku.


Blížíme se k Horní Stropnici, za kterou se v ranním oparu rýsují mlhavé vrcholky hor.


Stropnický kostelík s upraveným okolním prostranstvím.


A tady už jsme na farmě u Vejčíků. Nikdy se nemůžu vynadívat, jaký mají nádherný výhled na Kraví horu a klášter v Dobré Vodě.

Kraví hora



klášter Dobrá Voda
Kdybyste se zatoulali do těchto míst, pak na Kraví horu vede krásná stezka mezi žulovými balvany, porostlými mechem a nahoře čeká rozhledna. Je z ní krásný výhled do všech stran - do Rakouska, na šumavské vrcholky i směrem k nám. Jen nesmíte trpět závratí. Vyšplhala jsem tam, ale držela jsem se křečovitě zábradlí, nohy dřevěné, brnění v kyčlích s každým závanem větru, který houpal nejen špičkami okolních stromů, ale i rozhlednou samotnou.
A proč jsme se vůbec do Novohradských hor vypravili? No přece pro další ovečky. Ale to zase příště, zatím jen jeden pohled do ovčárny.

středa 12. října 2011

Knoflíčková barva


vratič obecný
Toto je opět jeden z příspěvků, psaných před měsícem. Obarvené rouno ale nějakou dobu čekalo na spředení. Dočkalo se :-D

úterý 11. října 2011

Filcování ve Stříbrci


Opět nezklamalo. Pohoda, setkání lidiček se stejnou chutí něco pěkného vytvořit, odpočinout si přitom a popovídat si. Bylo to fajn - zase jsem se něco málo přiučila z mokrého plstění. Dávám přednost plstění jehlou, ale mokré plstění mě dostává také, čím dál tím víc. Internet je plný nádherné inspirace a v hlavě mi zrají také nějaké vlastní nápady. Tak asi nezůstane jen u tohoto náhrdelníku. Fotky z kurzu tentokrát nemám, těžko se fotí s namydlenýma a rozmáčenýma rukama.

detail zapínání

toto byla původně chyba - nepodařilu se mi zaplstit jedno místo, tak jsem díru využila jako ozdobný detail, doplstila jsem do ní jehlou kuličku

I tahle kulička je doplstěná jehlou, mokrá se mi nedařila

Na mém krčku to pak vypadá takto. Fotka není moc dobrá, jelikož je to autoportrét.

A jak takový náhrdelník vznikne? Na bublinkové folii si připravíte pruh z česanců vlny, nejlépe merino. Tento pruh se pak kropí horkou mýdlovou vodou a velmi opatrně válí, asi jako těsto, co by se jinak drobilo. Válením se vlákna vlny třou o sebe a zaklesávají se šupinkami, kterými jsou pokryté. Voda nesmí být studená. Znamená to každou chvilku stáhnout ji z našeho hada a znovu jej pokropit horkou vodou. A válet a válet. Později začne být had pevnější a může se na něj přitlačit. Dobře ufilcovaný je docela pevný, ale dá se mírně zmáčknout. Hotový se opláchnutím zbaví mýdla a vytvarovaný do požadovaného tvaru se nechá uschnout. Já si ho druhý den ještě dotvořila kuličkami, plstěnými jehlou, a našitými korálky.

Byla to práce na několik hodin. Nedivme se proto, když tyhle šperky vídáme za cenu, která se nám zdá vysoká. Opravdu odpovídá vynaloženému úsilí.

Na závěr ještě přidávám plstěný náramek, který jsem dostala darem. Při jeho koupi jsem váhala právě kvůli jeho ceně. Teď už vím, proč byla tak vysoká.

neděle 9. října 2011

Hurá na houby!


Opravdu rostou. Dneska jsme si jenom odskočili do blízkého lesíka, kde obvykle neroste nic, a mohli jsme je sklízet kosou. Hlavně modráky, ale našel se i hřib pravý. Znáte tu vášeň? Vidíte krásnou houbu, uvědomujete si, že se vám ji doma nebude chtít čistit a že rodina už naprosto odmítá jíst cokoliv s houbami nebo na houbách, takže se bude muset sušit. Všechny tyhle myšlenky jsou proti tomu a PŘESTO JI SEBERETE. Nějaký gen po prapraprapředcích či co způsobí, že se ohnete a seberete ji. Přece ji tu nenecháte, no ne?

Teď se k tomu přidala ještě další vášeň. K pohledu vyhledávacímu se přidal ještě pohled zpytavý. Pozoruju plodnice hub jedlých, ale spíš těch nejedlých a zkoumám jejich pigmenty. Je to hádanka. Nejsem mykolog a v literatuře se o těhle možnostech nepíše. A tak zase experimentuju. To mě baví.

tahle houbička poskytla moc pěknou barvu

i tahle houbička barvila
To je výsledek - obě horní houby dohromady

Atlas hub online mi moc nepomáhá, jen nad ním žasnu, co všechno se dá sníst. Skoro se divím, že se někomu podaří otrávit se houbami. Možná tedy, že některé z hub, s kterými jsem barvila, byly jedlé. Znalci mi snad odpustí. Pro mé barvení bylo směrodatné, když měly zbarvený i spodek plodnice. Potom barvily. Ty s bílým spodkem nemělo cenu sbírat, ať byly shora sebevíc barevné. Nejlépe barvily houby vyroslé ze dřeva, třeba z pařezů a jejich okolí. Některé ale naslibovaly a nakonec skončily bez výsledku vylity zpátky do lesa.

Někdy vývar sliboval nádhernou barvu. Z téhle byl ale do rána rosol, který nebarvil.
A tady jsou výsledky všech mých prozatímních pokusů.





 Vlnu z valašek ještě nemám spředenou, tak alespoň obarvené rouno pro představu.


čtvrtek 6. října 2011

Čas červených muchomůrek


Pořád po nich nebylo ani vidu, když tu náhle jako by se přes noc činili všichni trpaslíci z okolí, vyrostly podél cest štíhlé slečny z říše hub s parádními červenými puntíkatými klobouky, v bílých punčoškách s kraječkou. Nebo že by si daly v našem kraji dostaveníčko?

úterý 4. října 2011

Podzimní zahrada


Letošní podzim je z nejkrásnějších, co si pamatuju. Teplý, prozářený sluníčkem, nechal mě udělat všechny potřebné práce v zahradě, dal sílu dozrát hroznům i vykvést podzimním kytičkám. Dny, kdy je ve dne teplo a v noci chladno, mám ráda, protože přináší do zahrady i přírody v okolí nádherné barvy. Ještě nepřišel ten pravý okamžik, protože zatím neudeřil první mrazík, ale malá ochutnávka už tu je.

sobota 1. října 2011

Jeřabiny


Tomuhle experimentu jsem od začátku moc nevěřila. Přečetla jsem si, že jeřáb barví červeně. Když rozmáčknete kuličku rybízu, borůvky, bezinky nebo brusinky, obarví vám prsty. Když rozmáčknete kuličku červeného jeřábu, vytéká jen bezbarvá šťáva. Červená je jen slupka. Vzhledem k tomu, že mám jeřáb v zahradě a v okolí je ho také hojně, bylo snadné získat hrnec plodů. Když se barva nezdaří, vyleju to na kompost. Vývar z  plodů měl oranžovou barvu, která s kamencem ještě trochu potemněla. Obarvený len i vlna ale měly do červené dost daleko. Barvu bych nazvala bledá růžovočervená, to ji asi nejlépe vystihuje.

A jen malá poznámka na závěr - všechny barvičky, které ještě ukážu, už  jsou vytvořené v létě. Jen jsem toho měla takovou hromadu, že jsem je nestíhala česat ani příst. Jeřabinkami si tedy už teď neobarvíte, v přírodě je po nich. Tak až napřesrok. K téhle barvě se určitě vrátím, protože je zajímavá.