čtvrtek 24. listopadu 2011

Kdo si hraje, nezlobí


Chcete-li zabavit své dítko na delší dobu, dejte mu molitan, filcovací jehlu a chomáčky vlny. Zaručuju vám, že tak hodné, jako bude u filcování jehlou, dlouho předtím nebylo. Nic se nebojte, že se popíchá. Nešikovné maso musí pryč, říkávaly babičky. Píchne se jen jednou a pak si dá pozor. Možná nějakou jehlu zlomí, ale i to je zkušenost. Zato bude pyšné na výsledek, který se určitě povede. My jsme si s dětmi uplstili několik vánočních vlněných ozdůbek a ty nejšikovnější se pustily do andělíčků. Neplstili jsme poprvé, už máme nějakou zkušenost za sebou. Děti to hodně baví a už spřádáme plány na další projekty.

některé vydařené ozdůbky - děti si je navrhovaly úplně samy
 Při vytváření andílků jsme postupovali společně. Inspirací pro nás byly vlněné výtvory z internetu, např. krásné pohádkové postavičky u http://softearthart.blogspot.com/.
Přesto je každý andílek odlišný, žádný není úplně stejný.
Ještě dodám, že jsou uplstění z vlny valašek a vlásky děti barvily samy barvou z květů afrikánů. Vypěstovali jsme si jich plnou krabici a pak jsme obarvili, co se dalo - od mušliček přes nitě a gázu po vlnu.





pondělí 21. listopadu 2011

Merinolandschaf a východofríská


Beru každou příležitost vyzkoušet si příst různé druhy vln. A ta se mi právě naskytla. Kamarádka mě poprosila o spředení jejích zásob vlny. Měla přírodní bílou - jednu z merinolandschaf a druhou z .východofríské.
merinolandschaf

prečesaná na ruličky

vytříděné zástřihy

Obě vlny měla předem vyčesané na bubnové česačce. Byla jsem zvyklá na své česance načesané na ručním kartáči a česance z česačky mi nějak vadily. Za prvé v nich zůstaly nějaké nečistoty a za druhé, což bylo nepříjemnější, v nich zůstaly malé kousky zástřihů, které potom při spřádání vytvářely v přízi žmolky. Dost se mi to nelíbilo, proto jsem česance znovu přečesala na kartáčích.

východofríská


Kdybych měla oba typy vlny porovnat, tak mnohem lépe se mi spřádala vlna z východofríské - heboučká s velmi dlouhými vlákny. Ta mi umožňovala dlouhý tah. Merinolandschaf asi bude kvalitnější a jemnější, nebude kousat, ale spřádalo se špatně. Kratší vlákna vyžadovala kratší tah a neubránila jsem se nestejnoměrné tloušťce vlákna. Zdržovalo mě taky velké množství zástřihů.
Obě vlny jsem pak seskávala do trojnitky - jedna nit merinolandschaf a dvě východofríská. To proto, aby příze vyšla na svetr. Stejně se ale nepodařilo, že by klubka byla všechna stejná. Východofríská měla částečně rouno bílé a částečně nažloutlé. Pletenina potom vypadala na některých místech zažloutle.


sobota 19. listopadu 2011

Knoflíky


Minule jsem se zmínila, že nejdražší na celém polštářku (myšleno co mě to stálo kromě práce) byly dřevěné knoflíčky. Mám doma poměrně slušnou zásobu těhle kulatých věciček z dob, kdy se z nutnosti ještě hodně šilo a z nedostatku v obchodech se při jakékoliv vhodné příležitosti nakupovalo bez cíle "do foroty" (zásoby). Tak třeba knoflíčky s medvídky, kachničkami, rybičkami nebo kytičkami. Nitěné knoflíky nebo knoflíky, které se nepřišívají, pouze navlékají do dírek. Košilové knoflíčky různých barev, průhledné i neprůhledné. Spoustu knoflíků, co jsou jen po jednom - náhradní k něčemu, co už dávno neexistuje. Prostě v mém domě zabírá místo krabice knoflíků. A myslíte si, že když potřebujete, najdete tam ty pravé? Uhodli, nenajdete.
Tak i šedá vesta, dávno upletená, musela čekat, než se pro ni našlo to pravé.
Je zázrak, že v dnešní době ještě přežívají galanterie. A když už nějakou najdete, modlíte se, aby tam bylo, co potřebujete. Knoflíků měli spoustu!!! Bohužel ale nic, co by se hodilo. Už už jsem se od stojanu zklamaně odvracela, ale pak jsem si jich všimla. Na první pohled ty pravé.
Pěkně drahé, pomyslela jsem si. Kdy že jsem to naposledy kupovala knoflíky?
Hmm. Lidská práce se musí zaplatit.



Vesta je upletená z ručně spředené příze. Rouno jsem dostala, bohužel nevím, z jakého druhu ovce je. Je krásně přírodně šedé od tmavě šedé po stříbřitou a konečky pramínků mají rezavě hnědou barvu. Po spředení a upletení vytváří tahle vlna krásný přirozený melír. Moc se mi líbí. Výborně se česala i spřádala a pletenina nekouše. Škode, že nevím, která ovečka ji na svém hřbetu nosila.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Kterak krteček k polštářku přišel


Lněné kalhotky s kapsami barvené borůvkami - to je hodně vysoká škola textilní. Krtek to spolu s kamarády zvládnul. Já si raději zkusila jenom vyšší dívčí.
Nejprve jsem běžela k ovečce. Ta dala za trochu polaskání a sladké jablíčko vlnu. Voděnka vlnu vyprala, větřík vyfoukal do sucha. Nic za to nechtěli, trochu divné v dnešní době. Matka Příroda laskavě svolila a nechala mě otrhat pár třešní a nějakou třezalku, taky zdarma, prý si příští rok opatří nové. Pomocníků moc nebylo, jenom dvě mé věrné družky - Pravá a Levá. Nikdy se neunaví, ale raději na ně dávám pozor, bez nich by to bylo zlé. A ty už vykonaly to ostatní. Čechraly a načesávaly obarvenou vlnu, spřádaly ji na kolovrátku do barevných nitek. Pak se jedna začala ohánět dlouhým háčkem a druhá jí pomáhala práci držet a strefovat se do správných dírek. Občas jsem jim musela trochu pomoci, to když materiálu bylo málo a bylo třeba vymyslet, čím práci nastavit. Společně se nám to nakonec podařilo. I na výšivku zbylo. Polštářek teď příjemně nahřívá má bolavá záda. Kouše jen trošičku. To jen pro připomenutí, že se ve dne nemám co válet na gauči.

 Totální nedostatek vhodného materiálu mě donutil využít všechny zbytky. Bohužel není bílá jako bílá, přestože ze stejné ovce.
 Odlišnost jednoho pruhu byl zamaskován výšivkou. Stejně jsem si ji chtěla vyzkoušet. Této metodě říkám z nouze ctnost, i když mí domácí kritici to viděli naopak. Prý jsem to moc nevylepšila.

Dřevěná tečka na závěr. Na těchto pracích je nejdražší vždycky ten knoflíček.

O technice, jakou je polštářek udělaný, se dočtete ZDE.

pondělí 14. listopadu 2011

Tkané, pletené nebo háčkované?


Snažím se neustále vymyslet uplatnění pro vlnu z valašek. Hedám možnosti úpravy, aby byla alespoň trochu příjemnější pro užívání. Nedávmo jsem vylovila něco, co bylo hluboko schované v mojí paměti - techniku, co jsem kdysi ovládala a zapomněla na ni. Jako správný křeček schovávám poklady v podobě starých časopisů. Tak i řadu čísel z atelieru Květen, z nichž jedno bylo celé věnované této technice. Vyzkoušela jsem a funguje to. Z přírodní valašky vypadají zkušební čtverce krásně a pevně. Klidně by mohly být spojeny do koberečku nebo posloužit jako přehoz, který snese každodenní zátěž.
Je to utkané, upletené, uháčkované nebo uděláno jinou technikou?

neděle 13. listopadu 2011

Prchavá krása


Krása podzimního listí, umocněná slunečními paprsky, skoro až kýčovitá, je něco, co se mně i lidem kolem mě líbí. Nikdy jsem si tolik neuvědomovala, jak je pomíjivá, jako teď, když se ji snažím vyfotit. Některý den vyrážím s těžkým foťákem na zádech a nenajdu nic, co by stálo za to ho vybalit. Pak ho nechám doma a na každém druhém kroku mě to mrzí. Vyrazím do stejných míst za pár dní a všechno je jinak. Barvy listů se tryskem mění a než se otočím, všechna ta třepotavá krása je na zemi.

čtvrtek 10. listopadu 2011

Krokovy nové triky

Tak jsem vám nějak vyrostl nebo se mi scvrkla bouda. Dostal jsem novou, ale spát se mi v ní nechce. Nevím, proč mi do ní pořád dávají mou deku. Bojím se pro ní chodit. I jídlo mi tam začali dávat. To se přemůžu, mám na to styl - rychle dovnitř něco sežrat a pak zase rychle vyběhnout ven. Když panička zavelí DO BOUDY!, tak už vím, že tam bude něco dobrého.
Takové ty štěněčí hlouposti, co jsem vyváděl, už mě nebaví. Stejně už jsem rozkousal, co se dalo. Umím jinší triky.

úterý 8. listopadu 2011

Pro teplo od nožiček i od srdce


Takovou nádheru, jakou uměli stvořit naši předci, neumím. Viděla jsem nedávno úžasný a inspirativní dokument o neuvěřitelné trpělivosti a umu rukou mužských i ženských. Tvořili bačkorky plstěné, zápiestkové nebo pletené, či kombinovanými technikami. Dalo jim to nesrovnatelně větší práci.Výsledek byl ale dokonalý ve všech ohledech, vkusný, hezký i praktický a sloužil do roztrhání (porovnejme s dneškem). Musím se přiznat, že mě až dojímalo vidět upracované, vrásčité ruce s ulámanými hrubými nehty, ruce lidí, kteří už nežijí a nemohou nám poradit své triky jak si na ledacos z řemesla zajít. Jejich řemeslná dovednost byla prověřená dlouhými roky praxe, předávaná z generace na generaci. Tak si někdy říkám, jestli je pokrok opravdu tak skvělá záležitost. Nevyhýbám se mu a vítám mnoho lidských vynálezů, které mi usnadňují život. Zároveň ale cítím, že pokrok zahubil hodně lidského umu a nechal lidi zlenivět. Proto se obdivuji všem, kteří se nedají převálcovat a vrací se k ruční práci, řemeslu. Pořád platí, že řemeslo má zlaté dno, třebas by to zlaté dno mělo úplně jinou podobu, než by se čekalo.


Mohla bych jít do obchodu a koupit si trepky za pár korun. Ale nepůjdu. Přemůžu lenost a uháčkuju si je. A jsem pyšná na to, že tyhle nedokonalé bačkory jsou od odstřižené vlny, přes spředení, obarvení až po uháčkování jen a jen moje práce. Každá je trochu jiná, protože jsem je háčkovala jen tak od oka. Ale příště, slibuju, už si dám víc záležet. Jako naši předci.

tóny vlny barvené rostlinnými barvivy

neděle 6. listopadu 2011

Předvánoční pedigové motání


Občas je třeba zastavit svůj každodenní kolotoč, pozměnit zaběhnuté domácí rituály. Podzim nemám ráda, je depresivní a mně se to vždycky nějak projeví na duši i těle. I proto jsem uvítala výlet - znovu do Novohradských hor, tentokrát přímo do městečka Nové Hrady. Jeli jsme tam za naší lektorkou pletení z pedigu. Překvapilo mě nádherné prostředí koželužny, ze které město vybudovalo centrum pro občany. Nahoře v patře a v trámoví vernisáž dětských výtvarných prací, dole se odehrávaly hned dva tvořivé kurzy. Já bych je ale nazvala spíš setkáním spřízněných duší. Na začátku se neznáte, nesměle navazujete hovor a na konci vám připadá, jakoby jste se znali odjakživa. Ano, mohla bych si pedigové drobnosti motat i doma, ale o tuhle atmosféru bych přišla. Všechny starosti i bolístky odplynuly, byl to krásný den, zakončený dobrou kávou a ořechovou placičkou v báječné cukrárně blízko hradu.

Ozdůbky z pedigu jsou seřazené v pořadí, jak byly vytvořeny.  Neřekla bych, že mi nejvíc dá zabrat rybka. Asi to bylo i únavou. Taky trochu z deprese z toho, jak košíkářky začátečnice už finišovaly s velkými košíčky a my se stále nimraly s malými dekoracemi.






Tak a teď vzhůru do reality dohnat, co se zameškalo.

čtvrtek 3. listopadu 2011

Jak je to s červenou barvou

Červená, ve slovanských jazycích krásná barva (také pyšná nebo hrdá) byla vždy vyhledávanou barvou. V úžasném díle  o lidovém textilu  jsem se o významu červené barvy dověděla hodně zajímavého.
Červená barva byla znakem zdraví a krásy. Lidé jí připisovali ochrannou moc. Měla je i jejich dobytek a majetek chránit před uhranutím. Červenými prvky se zdobil nový dům, červené pentle se vplétaly do vlasů i dobytku do srsti či žíní. Červenou se zdobil obřadní i slavnostní oděv. A všichni víme, proč se velikonočním vajíčkům říká kraslice.
Zajímavé je, že i v dřívější době byla červená spíše symbolická, protože červené barvivo nebylo lehké získat. Používaly se dostupné zdroje - slupky z cibule, červená řepa nebo olšová kůra s různými přísadami. Rozhodně tu nešlo o sytou červenou, jak ji známe dnes. Barva se také lišila podle kraje a místních zvyklostí. Teprve později s nástupem chemických barviv se objevila v lidové tvorbě i sytá červeň.

obrázek je převzat z knihy Textil v lidové tvorbě

Přírodních zdrojů červeného barviva není mnoho a k obarvení je zapotřebí velkého množství daného zdroje. Purpurová barva např. byla výsadou králů, vysokých církevních hodnostářů nebo bohatých lidí. Získávala se ze středomořských plžů a zapotřebí bylo mnoho takových živočichů.
Známý je i pojem turecká červeň. Ta se získává z kořenů mořeny barvířské.
Podobný výsledek mají i rostliny příbuzné mořeny. Nemá význam je tu vyjmenovávat, protože rostou např ve středomoří nebo v Nepálu.
Snad jen pro Ellu - v Austrálii by měla údajně růst Morinda citrifolia. Její kůra barví na červeno a kořeny na žluto.

Červenou pak poskytuje také santalové dřevo nebo lišejník. Ale pozor, ať nedopadnete jako já. Sbírala jsem pracně ze spadaných větví různé druhy lišejníků, abych nakonec zjistila, že mi nedají vůbec žádnou barvu, ani špinavou. Měla jsem špatný zdroj informace. Nakonec jsem se dočetla, že jde opět o středomořský lišejník skalačku barvířskou, který se využívá také k výrobě lakmusových papírků.
Další červené barvivo pochází z Ameriky a my ho známe pod názvem košenila. Získává se ze sušených samiček červce nopálového. Jak taková barva vypadá můžete vidět u některých barvířek, na které odkazuji, např. lavendelblau nebo sheepy. Tohle barvivo je už snad dostupnější, já po něm ale nijak nepátrala.
Nejvíce mě zaujala červená získaná z houby. Poprvé jsem tuhle nádheru viděla u finské barvířky Riihivilla. Nenápadnou houbu Cortinarius purpurea jsem se snažila vypátrat u nás. A našla. Má dokonce i český název - pavučinec hnědočervený. Vyskytuje se ale vzácně a je na seznamu červených (tedy ohrožených) druhů.

Tak - co z toho tedy pro mě vyplývá? Že se musím smířit s tím, že pokud chci využívat přírodní zdroje šetrně a jen z mého okolí, opravdu sytou - krásnou červenou nezískám. Vždy bude jen bledá s nádechem do růžova, vínova nebo fialova, či oranžova. Přesně taková barva se ale výborně hodí na obličejíky figurek. Takovou jsem z chemických barviv nezískala. Letos jsem světlou červenou získala z různých plodů z okolí, nejvíc se mi líbila brusinková a višňová, ale ani rybízová nebo jeřabinová nebyly špatné. Příští rok bych chtěla vyzkoušet světlici barvířskou, kterou jsem letos nezasela.

Všechny tyto informace jsem získala z různých zdrojů:

Václavík, Antonín: Textil v lidové tvorbě
Bidlová, Věra: Barvení pomocí rostlin; Grada ISBN 80-247-1022-6   (DOPORUČUJI)
Internetové stránky barvířek, na které odkazuji
Hledala jsem i v internetových herbářích, na které také odkazuji v menu

středa 2. listopadu 2011

Rekapitulace letošních pokusů s barvením

růžové, fialové a modré odstíny
Možností získání barviva z přírodnin je mnoho. U mne šlo z velké části o dostupnost i šetrnost barvení k životnímu prostředí. Vlna je materiál, který těžko chytá barvu bez tzv. mořidel. Ta mohou být také přírodní, ale i chemická. Lidé v dávné minulosti používali např. jako mořidlo zkvašenou moč. Touhle cestou se vydávat nechci, asi by mě vystěhovali z domova, už tak je omezuji svými experimenty docela dost.
Co mě mile překvapilo, přírodním mořidlem múže být např. rebarbora. Je to čistě přírodní látka a navíc ji léta pěstuji v zahradě (miluji jarní rebarborový koláč).
Další šetrnou možností je kamenec. Nebylo lehké ho sehnat, ale asi šlo jen o nedorozumění mezi mnou a drogisty, co vlastně chci. Prodavači se domnívali, že sháním kamenec v tuhé podobě, kterým se zastavovala krev při pořezání. Má totiž stahující účinky. Nakonec si prodavačka v naší drogerce vzpomněla, že mají také mletý kamenec, který se používá na čištění střívek při domácích zabijačkách. A s tímhle sáčkem bílého prášku už nic nestálo v cestě za dobrodružstvím barev.
Poslední přípravek, který mi pomáhal barvit, je soda. Používala jsem tu kuchyňskou jedlou, později jsem zkusila i prací, ale nepozorovala jsem mezi nimi rozdíl. Vrátila jsem se k jedlé sodě.
Poslední přísadou, která by neměla přírodě škodit, je vinný kámen. Zatím to nemám vyzkoušeno, nejprve ho musím někde sehnat.

A jakými rostlinami tedy lze barvit?

V zahradě mám už zmíněnou rebarboru (reveň). Ta je nejen mořidlem, ale také barví bledě žlutě. Je to příjemná barva.
Žlutě barví i větvičky mahonu. Neměla jsem s ním ale moc pěkné výsledky, možná i proto, že jsem ještě neměla žádné zkušenosti ani mořidlo.
Pěstujeme také lísku - šlechtěnou zelenou pro oříšky i okrasnou červenou pro její hezký vzhled. Obě jsem vyzkoušela. Barvila jsem ve vývaru z nařezaných mladých větviček a listí a výsledek byl více než uspokojivý. Získala jsem krásnou hráškově zelenou barvu. Opadané nezralé lískové oříšky daly zase zlatohnědou barvu.
Všeobecně se ví, že dobře barví i ořešák královský. Barvila jsem jeho listím a dosáhla dvou barevných odstínů světle hnědé.
Dobře mi posloužil i okrasný kontryhel. Barvil skvěle žlutozeleně.
Narůžovělé odstíny barev poskytly červené jeřabiny a červený rybíz. Fialový odstín jsem dosáhla barvením v třešňové šťávě. Jedlý černý jeřáb spolu s kamencem a sodou vykouzlil fialovou.
Vyzkoušela jsem i barvení červeným zelím. Podobně jako červená řepa, má i zelný vývar velmi intenzivní barvu, která se ale ve vlně neudržela. Zůstaly jen šedé a růžově odstíny. Barva obarvila uspokojivě jen len.
Kuchyně poskytla cibulové slupky a krásnou zlatohnědou barvu.
Odkvetlé květy denivek vlnu obarvily na světle zeleno.
Jedna z nejkrásnějších barev a také velmi intenzivní vznikla z vývaru květů afrikánů, jedno jaký odstín květů si vyberete - vznikne sytě žlutá. Je to překvapivě dobrý výsledek.
Žlutou jsem získala také z květů zlatobýlu kanadského. Je pěkná, ale vedle žlutě afrikánů poněkud bledší.

Louka, les a okolí rybníků nabízejí další možnosti barvířských rostlin.

Nádhernou svítivou a sytou žlutou jsem získala z listu břízy a z květů vratiče. Tyhle barvy byly skoro stejné, ale měla jsem z nich radost.
Okolní louky mi poskytly dostatek rozkvetlé třezalky. Na otrhávání květů jsem ale neměla dostatek trpělivosti. Barvila jsem tedy celou natí s květy a získala několik odstínů od hnědé po zelenou podle užití mořidla.
Překrásné odstíny zelené poskytl květ rákosu.
Na konci léta dávají některé rostliny všechnu svou sílu do plodů a ty také mohou skvěle barvit. Borůvka barvila samozřejmě modře, ale také modrofialově, brusinka zbarvila vlnu překrásně růžově.
Objevila jsem plody krušiny, které barvily fialově a se sodou krásně zelenkavě.
Černé plody bezinek zase daly barvu sytě vínovou.
Radost jsem měla z experimentu s neznámou houbou - vznikla medově žlutá. Jiná houba, opět nevím o jaký druh se jednalo, zbarvila vlnu na khaki zelenou. Další zase na zlatavou a jiná na barvu bílé kávy.

Okolní příroda by mi poskytla daleko více barevných možností. Já ale byla omezená množstvím vlny i nedostatkem času. I tak jsem spokojená. Každá rostlinka nenabízí jen jednu univerzální barvu. Jde tu o množství rostlinného materiálu, o přísady, druh barveného materiálu, dobu působení a určitě i o náhodu. Některé barvy se změnily i působením světla a vzduchu. Pozorovala jsem to třeba u barev z hub - ztmavly a jedna z nich změnila odstín z neurčité hnědé na khaki.
Nezískala jsem kdovíjak pestrou paletu barev, jak ji známe z obchodů. Zato jsem získala jemné odstíny vzájemně se doplňující, jako to známe v přírodě samotné.

celá moje letošní přírodní paleta lněného vlákna