úterý 31. ledna 2012

Když je pořádný samec


... se u nás v zimním období nemyslí živočich mužského pohlaví, ale mráz alespoň -15 °C. Nemusí to být celou zimu, ale týden, 14 dní ho docela vítáme. Hurá! Můžeme na brusle.
Jsem holka z kraje rybníků, bruslím od malinkata, kdy mě rodiče postavili na první brusle - šlajfky, co se k botičkám nějak připevňovaly šroubem; už ani nevím jak. Byla jsem pískle. A pak přišly první skutečné brusle se zoubky. Klasické bílé. Jak já na ně byla pyšná.


Rybníky mají tu výhodu, že na nich máte patřičný rozlet. S nikým se nemusíte tísnit na malé ploše stadionu, kroužíte kolem břehů s uschlým rákosem i v místech, kam se v létě nemůžete podívat. Když jsem byla malá, byla pro nás děti neskutečná zábava trochu se rozjet a nechat si opřít do zad vítr. Ten vás pak odfoukl nějakých pár set metrů na druhou stranu a závodilo se, kdo bude rychlejší.
Někdy v roce 1975 nebo 76 uhodil skutečný samec. Tenkrát zamrzlo, co mohlo. Jak potoky tak i řeka. Poprvé jsme se odvážili projet se po ledu i na řece pohádkovou zamrzlou přírodou. Takovýhle zážitek už asi mít nebudu. A tak, dokud můžu, hurá na brusle!



Ovečky se v téhle zimě začaly chovat trochu pomateně. Usmyslely si, že budou spát venku. K tomu účelu si začaly v mlází kutat zákopy - jakési dolíky v hlíně, ve kterých si s rozkoší učernili svoje bílé kožichy. Břicha černá, na zádech ledová krusta, tak jsme je v prvních mrazivých dnech našli. A těhule okamžitě putovaly do salaše za závoru. Snad by byly i tak hloupé a bahnily se venku. Mají teď tedy taky domácí vězení. V jedné boudě beran a ve druhé ony. Vzájemně si na dálku žalují. Moc se jim to nelíbí, závidí ostatním volnost. Koza Dorota teď neví, ke komu se přidat. Má držet basu s tetkami, nebo si pobíhat v té bílé nádheře se zbývajícím stádečkem? Stojí napůl mezi dveřmi a neustále váhá.