úterý 3. ledna 2012

Kozí příběh


KOZU NE! slyšela od nás rázně dcera, když se rozhodovalo o tom, které že zvířátko bude spásat naše pozemky. Škemrání nepomohlo, měla jsem ještě moc dobře v paměti všechny ty kozí trampoty, co mě před lety potkaly. Manželova maminka si totiž pořídila na důchod dvě kozičky, že jako budou kůzlátka a následně zdravé mlíčko. Taky trávu že bude mít kdo spásat. Bohužel kůzlátek se už nedočkala. Bylo to nečekané a velmi smutné, ale život musel jít dál. Já, holka co prožila doposud větší část života v paneláku, jsem zůstala na chalupě v podstatě sama na své tři malé děti a kozy a králíky navrch. Největší strach jsem měla z rození. Když to ale na kozy přišlo, nebylo vlastně co řešit. Nepotřebovaly ani porodníka, ani porodní asistentku. Stáli jsme kolem, děti i dospělí, a dívali se, jak si s tím umí poradit úplně samy.  Zjihlé srdíčko a nadšení z roztomilých kůzlátek mi zůstalo jen na pár dní. Pak se začaly dít věci. Nebylo dne, kdy bych je odněkud nezaháněla nebo naopak nevytahovala. Jednou plot podlezli, podruhé si zase hopsali po hranicích dřeva jako kamzíci a plot přeskočili. Kam dosáhli, byly stromky ožrané, tráva jim nebyla dost dobrá. Dáte kozu na obrtlík a jen na chvíli odejdete, už se vám div nezaškrtí, jak se do toho dokonale zamotá. Nebylo to k tomu a tak se naše zděděné kozí hospodářství brzy rozpadlo.


Kdo máte děti, tak to znáte. Radit se jim moc nedá. A tak, když nemůže být koza u nás, bude jinde, řekli si dcera s přítelem a pořídili kozy na statek k babičce. Celé léto si pak užívali kozí radovánky jako je např. vyvádění nebo přivádění z pastvy. Leckdy nebylo úplně jasné, jestli vedou kozu nebo ona je. Pak se kozenky drobet rozkoukaly a začaly mít kozí roupy. Díra v plotě? Není problém si nějakou udělat. Občas bylo nutné kozy někde odchytit.


Kde máte kozy? pravila jednoho dne babička. Mladí zahlédli skrz plot jen třepetavé ocásky zezadu, ale mysleli si, že nebudou daleko. Byly. Překonaly kukuřičný lán, protože za ním se rozprostíralo kozí království s ohradou plnou statných kozlíků. Ani elektrický ohradník naši milou kozí dvojku nezastavil. Dcera s přítelem zatím pátrali po okolí, kozy nikde, až je jen tak pro sichra napadlo podívat se mezi kozly. Nechápu, jak je tam objevili, ale stalo se.


Nejdřív bylo nutné kozy z "voňavé společnosti" kozlů dostat přes ohradníky zpět. To byla ta lehčí část úkolu. Pak domů. Přes kukuřičné pole kozy odmítly. Vlastně vůbec odmítly jakýkoliv pohyb vpřed. Nezbylo, než jednu naložit na záda a ta druhá měla jít za ní, protože jedna bez druhé nemůžou být. Byla ale spíš vlečena po smyku. Přidejme si k tomu skutečnost, že když nechtěly přes kukuřici, zbyla jediná cesta - po hlavní silnici přes půl města. Teprve tehdy si na mě dcera vzpomněla. A to si myslím, že moje kozí dobrodružství byla jen slabý odvárek. (z této části příběhu fotodokumentace z pochopitelných důvodů chybí)

Jaké z toho všeho trápení vyplynulo poučení?
Žádné.
Dcera dostala pod stromeček co?
No zase kozu! Ne jen tak ledajakou!
Ta je tak hezká! Takový kožíšek a směšný nožičky a jak hezky poskakuje, ta by se ti líbila! sypalo se na mě z telefonu.
A jak to dopadlo?
Koza Dorotka už se dělí o voňavé seno s našimi ovčími tetkami, které ji moc nemusí. Stále ji od sebe odhánějí, ale Dorotka se nedá. Jednou dírou ji vystrčí, tak druhou tam vleze.
Jen jsem ji tak včera pozorovala a moje zjihlé srdíčko nad tím milým krásným tvorečkem nějak začalo tuhnout. Co to tam dělá s tím plotem? Že ona ho nadzvedává? Panebože, doufám, že nebudu prožívat další kozí dobrodružství!

kuk
zahrajem si
na honěnou
chyť
si

nemáš
něco dobrého

na kozí zub?
PS. Všem milovníkům koz se tímto omlouvám. Já vím, že kozy jsou překrásná a chytrá stvoření. Jen to s nimi prostě neumím :-D