pátek 6. ledna 2012

Šedá


Ve skutečnosti nemám nijak ráda šedou barvu. Nepůsobí na mě dobře. Šedá obloha, šedivé dny i šedý kouř, co se valí ze sousedovic komína, v důsledku toho šedivé ovzduší kolem - to všechno mi způsobuje depresivní stavy, přináší bolest hlavy. Nepřidá mi ani šedivá pěšinka ve vlasech, co se ji snažím každé dva měsíce přebarvit na přijatelnou barvu úměrnou (jak se bláhově domnívám) mému věku.
Stejně to asi budou mít i mnozí jiní lidé. Jak jinak by vznikla slovní spojení jako je šedivé sídliště, šedivá ulice, šeď dnů, šedá eminence, šedý obličej.
A když něco opravdu šedé je a my chceme vyjádřit jen pozitivní pocity, neřekneme, že stařenka je šedivá. Řekneme, že má stříbrné vlasy. Neřekneme šedá holubička, protože je přece sivá a králíček bude mít stříbrnou srst, pejsek zase pepř a sůl. I ta barva na natírání kouřovodů se nazývá stříbřenka, i když je ve skutečnosti nehezky šedá. A co myslíte moje myčka? V reklamních letácích nerezově stříbrná a po rozbalení? Jak jinak než šedá.
Ale přece jen se najde něco, u čeho mi šedá barva nevadí, ba naopak tomu sluší. Třeba oblázky v řece nebo v moři jsou krásné, i když jsou šedé. Nebo tahle překrásná vlna z jacoba, co přechází z jednoho odstínu šedé do druhého. Nebo že by to byla stříbrná?