neděle 12. února 2012

Chybami se člověk učí ...

... říká se. Mně už se to ale stalo podruhé, tak nevím, jestli jsem poučitelná.

Sluníčková sobota, nebe bez mráčku, rodina pospolu, čerstvý sníh, všechno ideální pro rodinný výlet. A tak jsme vyrazili na běžky.
Náš kout vlasti české je takový zvláštní. Projíždíte třeboňskou pánví, silnice je suchá, kolem lehčí poprašek. Jakmile ale odbočíte z hlavní silnice směr naše víska, v okamžiku, kdy přejedete most přes Lužnici, mění se rapidně teplota. Ačkoliv jedete stále po rovině, sněhu přibylo a vy se snažíte udržet kola auta ve vyjetých kolejích. Zvláštní je, že jsou vždycky jen tři a ne, jak by se očekávalo, čtyři. Míjení se s protijedoucím vozidlem je potom kdo s koho. Smůla je, když je dotyčné auto větší.
Mráz nám přičaroval ideální podmínky na brusle, ale k běžkování to není. Nevadí. Vzdušnou čarou o kousíček dál přechází Chlumská pahorkatina v Českomoravskou vrchovinu a tam je, jak známo, zima vždycky se vší parádou, a také s běžeckými tratěmi.
Dobrá Voda je vesnička ještě zastrčenější, než ta naše, ale začíná tu trasa. Hned jsem si všimla jedné změny. Polorozpadlý statek byl opraven a nazván farma Alpaka. Lamy jsme sice neviděli, ale museli jsme se zastavit u ohrady s překrásnými koníky. Gypsy horse, tak se jmenují strakatí koníci s dlouhou hřívou a kožešinkou po těle. Dlouhá srst kolem nohou vypadá jako vysoké botky sněhulky. Všimli jste si, jaké nádherné oči koně mají? Tihle nám dovolili pohlédnout do nich hodně zblízka. Byli zvědaví, milí a doprovázeli nás až k samému konci ohrady.
Krajinu na bystřicku mám ráda. Je to krajina mého dětství. Políčka a louky, co se vinou do kopců a jsou lemovány hustými lesy. Meze z navršených kamenů, které jsou osázené lískami. Co jsme se jako děti nalouskali lískových oříšků. A těch her co se dalo pod lískami hrát!
Snažila jsem se udržet v běžecké stopě stále vpředu, čas od času jsem fotila kolem dokola, co se dalo. Výhledy do krajiny pokryté jiskřivým sněhem, stezku lemovanou vysokými stromy i střechy domečků skrytých za kopcem. Funěla jsem s těžkým canonem na zádech a regulovala občasné pády tak, aby to neodnesl foťák, protože potom bych si to odnesla zas já. A Canon si vesele cvakal a pípal blahem, kolik toho nafotil.
Tak kde ty fotky máš, ptáte se? NO CARD! pípala na mě ta potvora těžká a já slepoun, co si ke sportu obyčejně brýle nebere, to nepoznala. Dnešní celý den jsem musela snášet rádoby vtipné poznámky typu, že zatímco si jiní berou na výlety psa, máma si vzala vyvenčit foťák. Doufám, že si to na mých zádech užil.