neděle 1. dubna 2012

Má řemeslo zlaté dno?

obrázek z internetu
 Hlavu mám ještě plnou dojmů z příjemného setkání na přednášce o řemeslech v současné době. Myslím na slova, která tu zazněla od lidí, které dobře znám a která jakoby plynula z mého vnitřního já. Přemýšlím o nadšeném vyznání člověka, který se snaží obnovit jedno z tradičních řemesel našeho kraje - hrnčířství.
Nevytváří líbivé a celkem nepotřebné věci, které se brzy okoukají a vyhodí. Pustil se do tradiční keramiky, pátral po jejích kořenech, po starých technologiích, po tradičních tvarech i dekoru. Pro mě to je něco hodné obdivu, protože tento člověk není ani z dané vesnice, ani z našeho kraje a ani nenavazuje na nějakou rodinnou tradici. Jen, podle mého soudu, miluje své řemeslo. Přemýšlím, co mu to přináší. Neznám ho, ale nemám pocit, že by to dělal proto, aby si mohl zakoupit všechny ty skvělé vymoženosti moderní doby, užívat si pohodlí nebo utrácet za zážitky. Tak proč?


O řemeslech poslední dobou přemýšlím velmi často. Vždycky jsem tíhla k těm textilním. Spoustu se jich snažila naučit, jiné si alespoň vyzkoušet a většinu z řemesel pouze obdivuji. Říkám řemesla, ale myslím tím dovedné lidi, kteří své řemeslo dokonale ovládají. Ve chvílích, kdy mi v rukou klapou dřevěné paličky nebo se dívám, jak se bílé chomáčky vlny mezi prsty proměňují v budoucí příci, mi myšlenky utíkají právě k řemeslům. Cítím spokojenost, v srdci touhu dělat jenom řemesla, ale zároveň vím, že to není příliš reálné. Jsem mrňavé kolečko v obrovském mamutím soukolí, které je nuceno pohybovat se určeným směrem. Mohla bych z tohoto stroje vypadnout - pak bych se zakutálela kamsi stranou, chvíli se ještě otáčela setrvačností, než by mi došly síly. Mohla bych se pohybu stroje vzpříčit, ale mám pocit, že by mě semlel. Zbývá mi jen možnost, kterou využívám. Točit se samovolně, když stroj zastaví. Snažím se řemeslům věnovat svůj volný čas. Současný člověk ho má docela dost. Když se mě někdo zeptá, kde na všechno beru čas, odpověď je jasná. Nekoukám na televizi. Zjistila jsem, že tenhle druh zábavy nepotřebuji. Televizi i počítači se u nás doma říká "požerák času".
Počítač jsem zatím jako žrouta času nedokázala vyloučit. Je to prostředek k získávání potřebných informací. Když jsem se totiž snažila hledat nějaké informace k řemeslům, kterými se zaobírám, bylo to skoro nemožné. Tradice řemeslných dovedností, které kdysi předávala jedna generace druhé, je skoro přervaná. I ti, co se učili oboru, byli od počátku postaveni ke stroji. Moje maminka, například, je vyučená tkadlena. Příst ani tkát ale neumí. Jen kolem toho letem světem proběhli, aby si ukázali, jak to měli lidé těžké a jak nám stroje pomáhají. Dnes už ta velká mamutí fabrika na výrobu nití a látek neexistuje. Tak jako kdysi ona převálcovala drobné řemeslníky, byla převálcována jinou fabrikou kdesi, kde dokázali být rychlejší a hlavně levnější. Co kdysi potkalo řemeslníky, odkázané jen na svou práci, potkalo později stovky lidí z oblasti. Přišli o práci.

sklenka s tzv. vysokým smaltem, ručně dělaná v místní sklárně; ta bohužel už zanikla a nám zbylo jen pár památečních souprav

Z toho mi neustále vychází jen jedno jediné. Co způsobilo, že řemeslná dovednost lidí pomalounku zaniká? Řekla bych, že jsou to peníze. Od okamžiku, kdy člověk podlehl svodu kulatého kovu a začal své výrobky směňovat ne za jiné výrobky, které potřeboval, ale za peníze. A peníze pak obracet v ruce a vymýšlet, za co je následně vydat nebo si je raději střádat. A když vydat, tak jen trochu.
Ani dnes nás nezajímá hodnota lidské práce, obracíme peníze v rukou a hledáme nejlevnější varianty. Ale řemeslná práce levná není. Je to dlouhý proces, trpělivá práce a i řemeslník chce být z něčeho živ. Je to takový podivný bludný kruh.
Všem vytrvalým řemeslníkům bych moc přála, aby jejich řemeslo zase mělo zlaté dno. Abychom zase měli věci, které skutečně slouží, vydrží dlouho a nejsou vyráběny tak, aby po krátké době skončily na skládce a já byla nucená si běžet koupit věc novou.
Nám všech bych zase přála, aby tady alespoň zůstala možnost výběru. Buď si koupím levný, ale musím počítat s tím, že méně kvalitní výrobek, nebo si našetřím a koupím si řemeslnou kvalitu, která mi bude dobře sloužit delší dobu. A až doslouží, nebudu řešit do kterého kontejneru ji mám strčit, protože hodně řemeslných výrobků je z přírodních materiálů, často z obnovitelných zdrojů. I na to při svém výběru myslím.

Ne, nejsem tak naivní, že bych si představovala, jak se všichni vrhneme na řemesla a budeme se mít dobře. Je tu další možnost jak je zachovat a předávat je dalším generacím - volný čas, který nám umožnila moderní doba a osmihodinová pracovní doba. Potom už je jen na nás, jestli ho prosedíme u televize, u kafe nebo u kolovratu, či v truhlářské dílně.