neděle 1. dubna 2012

Má řemeslo zlaté dno?

obrázek z internetu
 Hlavu mám ještě plnou dojmů z příjemného setkání na přednášce o řemeslech v současné době. Myslím na slova, která tu zazněla od lidí, které dobře znám a která jakoby plynula z mého vnitřního já. Přemýšlím o nadšeném vyznání člověka, který se snaží obnovit jedno z tradičních řemesel našeho kraje - hrnčířství.
Nevytváří líbivé a celkem nepotřebné věci, které se brzy okoukají a vyhodí. Pustil se do tradiční keramiky, pátral po jejích kořenech, po starých technologiích, po tradičních tvarech i dekoru. Pro mě to je něco hodné obdivu, protože tento člověk není ani z dané vesnice, ani z našeho kraje a ani nenavazuje na nějakou rodinnou tradici. Jen, podle mého soudu, miluje své řemeslo. Přemýšlím, co mu to přináší. Neznám ho, ale nemám pocit, že by to dělal proto, aby si mohl zakoupit všechny ty skvělé vymoženosti moderní doby, užívat si pohodlí nebo utrácet za zážitky. Tak proč?


O řemeslech poslední dobou přemýšlím velmi často. Vždycky jsem tíhla k těm textilním. Spoustu se jich snažila naučit, jiné si alespoň vyzkoušet a většinu z řemesel pouze obdivuji. Říkám řemesla, ale myslím tím dovedné lidi, kteří své řemeslo dokonale ovládají. Ve chvílích, kdy mi v rukou klapou dřevěné paličky nebo se dívám, jak se bílé chomáčky vlny mezi prsty proměňují v budoucí příci, mi myšlenky utíkají právě k řemeslům. Cítím spokojenost, v srdci touhu dělat jenom řemesla, ale zároveň vím, že to není příliš reálné. Jsem mrňavé kolečko v obrovském mamutím soukolí, které je nuceno pohybovat se určeným směrem. Mohla bych z tohoto stroje vypadnout - pak bych se zakutálela kamsi stranou, chvíli se ještě otáčela setrvačností, než by mi došly síly. Mohla bych se pohybu stroje vzpříčit, ale mám pocit, že by mě semlel. Zbývá mi jen možnost, kterou využívám. Točit se samovolně, když stroj zastaví. Snažím se řemeslům věnovat svůj volný čas. Současný člověk ho má docela dost. Když se mě někdo zeptá, kde na všechno beru čas, odpověď je jasná. Nekoukám na televizi. Zjistila jsem, že tenhle druh zábavy nepotřebuji. Televizi i počítači se u nás doma říká "požerák času".
Počítač jsem zatím jako žrouta času nedokázala vyloučit. Je to prostředek k získávání potřebných informací. Když jsem se totiž snažila hledat nějaké informace k řemeslům, kterými se zaobírám, bylo to skoro nemožné. Tradice řemeslných dovedností, které kdysi předávala jedna generace druhé, je skoro přervaná. I ti, co se učili oboru, byli od počátku postaveni ke stroji. Moje maminka, například, je vyučená tkadlena. Příst ani tkát ale neumí. Jen kolem toho letem světem proběhli, aby si ukázali, jak to měli lidé těžké a jak nám stroje pomáhají. Dnes už ta velká mamutí fabrika na výrobu nití a látek neexistuje. Tak jako kdysi ona převálcovala drobné řemeslníky, byla převálcována jinou fabrikou kdesi, kde dokázali být rychlejší a hlavně levnější. Co kdysi potkalo řemeslníky, odkázané jen na svou práci, potkalo později stovky lidí z oblasti. Přišli o práci.

sklenka s tzv. vysokým smaltem, ručně dělaná v místní sklárně; ta bohužel už zanikla a nám zbylo jen pár památečních souprav

Z toho mi neustále vychází jen jedno jediné. Co způsobilo, že řemeslná dovednost lidí pomalounku zaniká? Řekla bych, že jsou to peníze. Od okamžiku, kdy člověk podlehl svodu kulatého kovu a začal své výrobky směňovat ne za jiné výrobky, které potřeboval, ale za peníze. A peníze pak obracet v ruce a vymýšlet, za co je následně vydat nebo si je raději střádat. A když vydat, tak jen trochu.
Ani dnes nás nezajímá hodnota lidské práce, obracíme peníze v rukou a hledáme nejlevnější varianty. Ale řemeslná práce levná není. Je to dlouhý proces, trpělivá práce a i řemeslník chce být z něčeho živ. Je to takový podivný bludný kruh.
Všem vytrvalým řemeslníkům bych moc přála, aby jejich řemeslo zase mělo zlaté dno. Abychom zase měli věci, které skutečně slouží, vydrží dlouho a nejsou vyráběny tak, aby po krátké době skončily na skládce a já byla nucená si běžet koupit věc novou.
Nám všech bych zase přála, aby tady alespoň zůstala možnost výběru. Buď si koupím levný, ale musím počítat s tím, že méně kvalitní výrobek, nebo si našetřím a koupím si řemeslnou kvalitu, která mi bude dobře sloužit delší dobu. A až doslouží, nebudu řešit do kterého kontejneru ji mám strčit, protože hodně řemeslných výrobků je z přírodních materiálů, často z obnovitelných zdrojů. I na to při svém výběru myslím.

Ne, nejsem tak naivní, že bych si představovala, jak se všichni vrhneme na řemesla a budeme se mít dobře. Je tu další možnost jak je zachovat a předávat je dalším generacím - volný čas, který nám umožnila moderní doba a osmihodinová pracovní doba. Potom už je jen na nás, jestli ho prosedíme u televize, u kafe nebo u kolovratu, či v truhlářské dílně.


12 komentářů:

  1. Krásné povídání.Mluvíte mi přímo ze srdíčka.Je to strašná škoda,že se lidé přestali živit řemeslem,ale bohužel v dnešní době je to opravdu hodně těžké.Ráda bych se takto živila,naplňovalo by mě to a neměla už v neděli žaludeční nervózu,že zase ráno MUSÍM.Ale myslím, že už se k tomu zase lidé vracejí,natahují ruce k přírodě a vidí,že tam je to uspokojení.Musíme ale spadnout pořádně na papulu,abychom si to uvědomili.Jsem ráda za každý střípek jako jste vy.Ať se daří ve všem.Věra.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to pěkná úvaha, sama občas o různých věcech přemýšlím. Jak jen se ten svět od dob mého dětství změnil. Žije se pohodlněji, máme dost stravy, lepší lékařskou péči. Naše děti a vnuci by v tom našem bývalém světě nechtěli a nedokázali žít možná ani týden. Teď se žije v jakémsi šíleném kolotoči: "vyrobit, prodat " a "koupit, trochu opotřebit, vyhodit". Na mnohé vesnici nemají lidi ani slípku, ani záhonek zeleniny a jen čekají, že jim z druhého konce planety dovezou trochu přiotráveného žvance. Řemeslo dávno nemá zlaté dno. Kudy ale vede správná cesta, to snad neví nikdo. Kam nás zavede ta, po které jdeme, toho se mnozí obáváme, jiní jen tančí na horní palubě Titaniku. Ach jo, jdou na mne chmury, půjdu radši spát. Majka P.

    OdpovědětVymazat
  3. Vladko krasne jsi to napsala , je to tak vsechno je jenom o penize a na kvalitu se nekouka coz je velka skoda.U nas porad propaguji kup domaci vyrobek ale zapomely rict ze vetsina odesla do Ciny tak by ses ani neobleka.Kdysi jsem pletla na prodej ale lide to chteji skoro zadarmo a z ceho ty budes zit je absolutne nezajima.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Vladěnko, moc krásné povídání jsi připravila a jak víš, tak mně se hlavou honí přesně to samé. A je zajímavé, že v jiných vyspělých státech jako je třeba Německo nebo Anglie jsou tato řemesla stále uznáváná a když se podívám třeba na blogy, které se týkají mojí oblíbené činnosti (zpracování vlny), tak jsem překvapená kolik lidiček se tím zabývá, ale nejenom sobě pro radost. Tady spousta lidí ohrnuje nos nad "vysokou" cenou, a ani si neumí představit kolik je za tím daným řemeslem práce. Sama víš, jak je náročné připravit surovou ostříhanou vlnu k tomu, aby z ní bylo krásné klubíčko a následně nějaký pletený nebo tkaný výrobek. Kolikrát ji člověk musí vzít do ruky, aby ji přebral, vypral, načesal, obarvil a následně upředl a výsledná cena tuto práci ani náhodou nepokryje. Ale zase na druhou stranu je to obrovská radost z tak úžasného materiálu a příjemný relax u kolovratu. Přeji Ti krásné a tvořivé dny. J

    OdpovědětVymazat
  5. No jo, čas a peníze. Stará písnička, obecná výmluva.Pokud nám ještě nějaké peníze zbývají, je třeba o nich uvažovat. Pokud máme nějaký čas, je třeba ho využít.Peníze nás rozptýlily a odcizily. Co takhle výměnný obchod? Škoda, že nemám s kým co vyměňovat.Mrkev nemám kde pěstovat a slepice se mi domů nevejde. Jsem městská chudina. Vždycky jsem byla. Peníze se vydaly za bydlení a za děti. Na víc nezbývalo. Protože jsem se věnovala svým zálibám, řemeslu a textilu obecně, poctivě a nekomerčně, místo abych si chodila přivydělat úklidem.Některé kusy našeho nábytku jsou starší sta let, kuchyňské nářadí po babičce. Slouží stále skvěle, neměnila bych. Nezměním se v kočovníka cestujícího za prací. Až nebudu mít na nájem, nevím.Nejhorší smrt je vyděšením, řekl kdosi. Když je nás tolik, kdo bychom ctěli lidštější svět, třeba se svět změní a to, co považujeme za hodnotné se stane opět respektovanou hodnotou. Především čest na místo plné peněženky.

    OdpovědětVymazat
  6. Vlaďko, to je krásně napsáno... mám pocit, že se pomalu to pořádné řemeslné začne vracet, že ho bude potřeba, jenom v mnoha řemeslech už nebude mnoho lidí, kteří budou vědět a umět...držím palce tvému krásnému textilnímu řemeslu, tobě a nám všem, aby se tohle všechno neztratilo někde v propadlišti...sama bojuju s tím, že věci, které vyrábím jsou jenom pro oko, není z nich žádný hmatatelný užitek, kromě mého uspokojení z práce a seberealizace a zhmotnění mých myšlenek...a pak snad ještě doufám i radosti a potěchy nositelek mých šperků...ale někde v skrytu duše doufám, že to krásné jenom tak je prostě taky někdy potřeba a nemohli bychom bez toho být...
    PS. mám pro tebe schovaná semínka japonského indiga, napiš mi prosím adresu, abych mohla poslat - část už jsem vysela a klíčí, tak je mohu s klidným svědomím poslat dál do světa :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju všem za komentáře. Jsem ráda, že tímto směrem neuvažuju sama. Na českém internetu opravdu tolik řemesel vidět není. Nebo je možná neumíme objevit, stránky se neumí tolik propagovat. Mám doma docela silnou propagační brožuru, ve které jsou představováni nositelé lidových tradic. Pro mě obdivuhodní vytrvalci, kteří jsou svému řemeslu věrní a věří zřejmě, že to zlato na dně spočívá v úplně něčem jiném.

    OdpovědětVymazat
  8. Ach jo...Přečetla jsem si Tvou úvahu jedním dechem..Jedním, ale takovým pomalým, nespěchala jsem. Proč takových lidí není víc? Oni jsou, ale nekřičí aby si jich někdo všimnul. Trpělivě čekají, že snad..jednou.. A s tou televizí máš pravdu. Když už se na něco chci dívat, většinou u toho cosi dělám rukama :o) Ale poslední dobou už na ní jen utírám prach...
    Děkuji za tohle povídání. Dneska jsem celý den trochu ...zdrbnutá..Zase mi odešel jeden člověk, kterého jsem měla ráda... Učitel, to je vlastně rodinný příslušník, ne?...

    OdpovědětVymazat
  9. Nádherně napsané. Cítím to stejně. Hlavně ten příměr kolečka v soukolí stroje dnešní doby mě oslovil. Mám podobné myšlenky a touhy, jen jsem si je nedokázala v hlavě tak pěkně porovnat. Díky, že jste to udělala za mě.
    Toužím se věnovat řemeslům, i já tíhnu k textilní tvorbě, ale nemám odvahu opustit to soukolí právě z důvodu, že by mě to semlelo. A tak i já vítám volné chvilky, kdy mohu dělat to, co je mému srdci milé.
    Zuzka

    OdpovědětVymazat
  10. Milé pozdravení Vladi,

    souhlasím s Tvým příspěvkem......jak ráda mám výměnný obchod, jedna umí to a vymění za to, co jiná neumí či nedělá atd, takhle žít by se mi líbilo...u nás v rodině se sice žádné řemeslo netraduje, ale prapředci uměli drátovat, plést koše, a babička malovala kroje a taky malovala jehlou.....takže šikovné prstíky se dědí...a občas nějakou tu kačku k živobytí přinesou:-)),holt drátování za mouku nevyměním, neb nemám s kým :-)), a obilí nevypěstuji :-D......

    A ještě Ti patří velký dík, za milé komentáře u mě na blogu...děkuji od srdíčka........pherenis

    OdpovědětVymazat
  11. Jako vždy jsi to moc hezky napsala, ve všem s tebou souhlasím.

    OdpovědětVymazat
  12. DĚKUJI za vaše myšlenky!!!
    Požehnaný Velikonoční čas všem.
    Tereza

    OdpovědětVymazat