neděle 15. dubna 2012

Naše valašky

Občas se podívám na některý díl nejmenovaného seriálu o sedlačení. Zpočátku jsem tomuto seriálu docela fandila. Říkala jsem si, že všechno, co propaguje normální vesnický život, je pro vesnici dobré.Byla jsem schopná odpustit i lecjaké hlouposti, co se tam občas mihly. Kdovíjak bych před kamerami obstála sama, proto nekritizuju to, co sama neumím. Jen jednu, pro ostatní možná maličkost, jsem jim nemohla odpustit, a to jejich přístup k valaškám. Když už se pro ně rozhodli, moc velkou reklamu se jim udělat nesnažili. Naopak. Ovce se v jejich očích staly hloupými, nekontaktními a neposlušnými zvířaty. A to, prosím, dostali i námi tolik touženou hnědou valašku. Jak my bychom si ji hýčkali! Poslední díl byl poslední kapka pro mé rozhodnutí napsat tohle povídání. Dověděla jsem se v něm, že k srdci jim přirostla všechna zvířata, jen po ovcích se jim stýskat nebude.
Chci tu ukázat na krátkém nekvalitním videu, točeném foťákem, že valašky jsou velmi milá a velmi kontaktní zvířata. Takto nás vítají pokaždé, jen se u nich mihneme. Nevadí, když pro ně zrovna nic nemáme. Stačí jim pohlazení po čumáčku, podrbání na hřbetě. Chvíli to trvalo, než jsme si na sebe zvykli, ale stačilo jen chtít.


Nejpřítulnější je Kazi. Když odcházíme, příšerně řve, že ještě neeeeeeee! Zdá se, že synek bude křikloun po ní.



Valašky se zdají být starostlivé i o další členy státa, i když nepatří do jejich druhu. Tady se tetky sešly, aby se podívaly na Dorotčiny dětičky (i když je tu jisté podezření, že spíš kontrolovaly, jestli náhodou Dorotka nemá něco lepšího k snědku, než ony - ale to je i mezi lidmi, ne?)


Takže, až budete váhat nad tím, zda si pořídit ovce a uslyšíte o nich, že jsou to hloupé, paličaté a nemožně uřvané příšery, vzpomeňte si. prosím, na staré známé:

JAK SE DO LESA VOLÁ, TAK SE Z LESA OZÝVÁ.