pondělí 7. května 2012

Krok má bolístku

Byla by to docela hezká procházka, jako každá jiná. Sluníčko svítilo, táhla jsem s sebou těžkého Canona na zádech s vidinou pěkných fotek. Pár jsem jich skutečně nafotila. Kromě kytiček jsme potkávali i zvířátka, ale moje pohotovost byla na nule. Než jsem přenastavila makro na sport, byla jich většina pryč. Třeba slepýš nebo užovka.


Bylo by to fajn nafotit si hada, mudrovala jsem, ale naše kroky a Krokovy kroky stejně všechny vyplaší. Neměla jsem na to ani pomyslet, protože zatímco jsem si fotila mech v bažinách za rybníkem, ve stejné mokřině narazil Krok na dobře metrovou zmiji.
Manžel byl nejblíže, viděl ji výhružně vztyčenou celou. Já s dcerou, celé ztuhlé, už jen ocas jak mizí někde v trsech trávy pod našima nohama. Vzhledem k tomu, že Krok nevydal ani hlásku, jsme si mysleli, že ke střetu nedošlo. Najednou ale začal zpomalovat, sedat, lehat a bylo to jasné.

ilustrační foto, tady je jen unavený
Stačila ho uštknout. Chvíli byl nesen, ale lehčí je nést třicetikilového člověka na zádech, než třicetikilového psa v náručí. A jemu se to nelíbilo. Tak zas musel po svých. Došel. A kromě toho, že si olizoval tlapku, která mírně otekla, nejevil žádné známky nepohody. Byl to ale jen začátek. Nakonec jsme skončili u veterináře. Po nekonečné chvíli telefonického shánění séra jsme se rozhodli riskovat. Krok dostal kalciovku proti otokům a zbytek byl na něm. Mohli jsme mu pomáhat už jen povzbuzováním - slovním, laskacím a taky černou kávou, která měla povzbuzovat činnost srdce. A on to vydržel, chlapec statečná. Jen je nezvykle klidný, chodí při noze a z vysoké trávy má vyloženě strach. Tuhle plakal po psím způsobu ze spaní. Může se taky psům zdát o jejich traumatech? Řekla bych, že ano.

přesně tenhle nos strkám všude