středa 16. května 2012

Pro kus toho žvance


Často pozoruji naše zvířátka a nestačím se divit, jak jsou nám lidem v mnohém podobná. Nebo to bude naopak? Přece jen jsme také živočich a leckdy naše pudové jednání vítězí nad tím, co je řízené rozumem.

Tak např. kolikpak lidí se domnívá, že soused se teda má mnohem lépe než já? A když ne u sousedů, tak za humny, ve městě nebo v zahraničí je lidem určitě mnohem líp. Co že to má společného s našimi zvířaty?



I stalo se zjara, že došlo seno - tedy to voňavé, láskyplně ručně čechrané na sluníčku. K mání bylo jen takové to mechanicky otáčené, nacpané do kuláče a vůní seno nepřipomínající. "No když nic jiného není, tak my to teda budeme žrát. Hlad je hlad", pobekávaly holky. Mezitím se naskytla příležitost a nějaké to lepší seno bylo importováno na půdu. Dolů se házelo jako pamlsek. Bylo ho poskrovnu, jen tak párkrát žvejknout. Pozorovala jsem stádo. Drobotina i mladší holky a koza Dorotka baštily v jedné boudě pospolu z jednoho kuláče. Nejprve vyběhla Matylda a BÉÉ, BÉ, chvíli zmateně pobíhala po zahradě. Potom se objevila jehňata - dvojčata. Tohle bečení už byl pěkný nářek. Když se za nimi vyhrnul i bratránek a začal ječet taky, bylo jasné, že hledají mámy. A ty nic. Nebylo je ani vidět ani slyšet. Už si asi začínáte domýšlet, kde dvě dotyčné dámy vězely. Dokud do posledního stébélka nesežvejkaly tu dobrůtku z půdy, neozvaly se, potvory. Teprve s plnými žaludky se milostivě ukázaly svým uřvaným dětem.

Naštěstí se začalo zelenat a naše stádo tedy nelenilo. Za takové golfové hřiště by se nestyděli ani v Karlových Varech. Travička pěkně střižená, zároveň hnojená, dříve zarostlý pozemek se proměnil k nepoznání. Také všechny stromky a keře byly pěkně upraveny - kam jen hlavy dosáhly. Kozy se kvůli téhle zahradnické profesi  naučily chodit po dvou.


A pak na to přišli. Nevím, kdo byl první, ale podezíráme Dorotu. Hlavy začali prostrkovat zkrz pletivo hromadně. Ale pod plotem zřejmě první podlezla ona. Asi to odkoukala od Kroka, který je vždy nedočkavý, než otevřeme bránu.
"Vy pouštíte Dorotu s kůzlaty ven?" ptala se dcera, když přijela na víkend. "NEE!"
Šly jsme hned kozu zahnat, ale ona, jakmile nás uhlídla, šup a byla zpátky a pelášila i s kůzlaty do lesíka dělat nenápadnou. Na cestě zůstalo jen svědectví v podobě bobků.
A takto to udělala několikrát. Ovce to nejprve jen pozorovaly a záviděly, že si Dorota chodí za plot na lepší. Až si dodaly odvahu a prorvaly se plotem za ní. Už vím, proč se říká "hloupá ovce". Zatímco Dorota opět, jen nás zahlédla, na nic nečekala a dělala nenápadnou v křoví, ovce se k nám rozběhly a rozhodně nenápadné nebyly. Bylo rozhodnuto. Celé stádo se přesune na letní pastvinu, ačkoliv noční teploty nepřipomínaly ani jaro, natož léto.


Ani jsme je nemuseli nijak přemlouvat. Bylo to jako Český sen, jako supermarket, kde je všechno zadarmo. Mám si kousnout z maliníku? Vrhnout se do trávy? A co je tam za rohem? K večeru už se holky nemohly ani hýbat. Přežrané, ani nás neběžely přivítat, jak jsme od nich zvyklí.


První dva dny šmejdily po rozlehlém pozemku, tu uždíbly, tam přežvýkly, tuhle stouply na zadní a ochutnaly stromoví.
Třetí den: ačkoliv je supermarket ještě naplněný šťavnatým zbožím, holky si opět myslí, že za plotem je to lepší. Krky provlečené zkrz pletivo, ožírají tu samou trávu, jako mají pod nohama. Ale ta za plotem je přece zahraniční!



No nepřipomíná vám to něco?