úterý 24. července 2012

Barvy stromů - kůra borovice

pohled z našich oken
Borový les mám ráda. Sošné, štíhlé borovice jsou stromy, které se o své místo v lese klidně rozdělí. Pustí pod sebe břízky, mladé duby, keříky borůvek a brusinek, mecháčky i lišejníky. Borový les je plný světla a voňavého vzduchu, není v něm těžce a strašidelně, jako v tmavém smrkovém lese. Mám štěstí. Každé ráno mě budí šumění borového lesa, snídám s pohledem upřeným do borového lesa, borový les mi poskytuje chládek a stín ve dnech, kdy všude kolem je výheň a večer mě jeho šumění ukolébává do spánku.

Borovicová kůra má několik podob. Ze staré rozpraskané kůry od paty stromu jsme si v dětství vyřezávali lodičky. Od poloviny stromu vzhůru má šupinatá kůra krásnou červenohnědou barvu - tím se stává oblíbeným námětem obrazů místních naivních malířů.

Před nějakým časem mi tu Pherenis navrhovala vyzkoušet, zda kůra borovice nebude také barvit. Nezávisle na tom přišla maminka, vášnivá to čtenářka všeho historického, a vyprávěla mi o tom, jak někde ve Švédsku barvili látky borovou kůrou na červeno. Tak o červené jsem zapochybovala, ale z jiné knihy vím, že pro naše předky nebyla červená barva to samé jako pro nás. Spokojili se třeba s cibulovou barvou, i ta má do klasické červené daleko. Byla jsem nalákaná při nejbližší příležitosti to vyzkoušet.

Nemusíte kácet strom nebo lézt na borovici, aby jste její kůru získali. Po lese se jí válí dost. Jsou to takové šupiny podobné cibulové slupce.
Namočila jsem kůru přes noc a druhý den ji vařila. Krásně smolně to vonělo. Vzorek lnu nenachytal žádnou barvu. Vzorek vlny namořené v kamenci naopak překvapivě chytil krásnou barvu. Přidala jsem tedy ihned vlnu a vařila vše v jednom - na dně kůra, nahoře vlna. Bohužel kůra už měla jen málo síly něco dalšího obarvit. A tak mám jeden malý vzorek toho, co by to mohlo být (ale nevím za jakých podmínek), a chomáč vlny o poznání světlejší barvy.


Také jsem bohatší o jednu zkušenost. Kůra borovice skutečně barví. Není to ale barva, nad kterou bych udělala Ách!