pátek 20. července 2012

Nerozmazlujte kozy

Kozí trio
Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, jak statečně jsme s manželem odolávali naléhání dcery, že koza by byla pro nás přínosem. Taky vědí, jak to dopadlo. Co by rodiče pro své děti neudělali, že? Nejenom že koza zdobí naše pastviny, ale je tam dokonce čtyřikrát. Dorotka je jasná, kdo by odmítal drahocenný kašmír. Pak přišly na svět její dětičky a kozy byly tři. Od tohoto okamžiku se začaly naplňovat naše pesimistické předpovědi. Pak začaly na jiném místě jiné kozy zlobit babičku a najednou u nás byly kozy čtyři. Dorotka si přestala myslet, že je ovce, a založila vlastní tlupu čtvernožců. Samostatnou. Přestali sklánět hlavy a okusovat trávník, postavili se na zadní a za krátký čas nadělali ze všech stromů a keřů v dosahu bonsaje.
Neplánovali jsme si ponechat kůzlata, ale když ten kašmír je tak úžasný... Do světa k novému páníčkovi šel tedy jenom Bertík (ne na pekáč, ale do chovu!). Jenže Bertíka v ten samý den a v tu samou hodinu nahradila bílá kozička Bambule (tahle úžasná jména vymýšlí dcera, my si je pak nepamatujeme, takže ji oslovujeme Bimbula, později Izolepa nebo Svízel Přítula - pochopíte proč).

Bambulka

Bambulka si nás od začátku získala. Milé, přítulné, od minulých majitelů vymazlené kůzlátko. Jen jsme přišli, už byla u nás a jako pejsek pořád za námi. Zastavili jsme a žďuch! přitulila se hlavičkou. Přisedli jsme si k ní, šup s hlavičkou do podpaží a mazlit!


To se nám samozřejmě líbilo, takové přítulné zvířátko. Ani za svou přízeň nic nepožadovalo. Vlastně jen jeden požadavek mělo.

Nééé, neopouštějte měěěěěěěě!!!! Ozývalo se nespokojeně, když jsme se brali k odchodu.
Nééé, nééé, nééé!!! Ječelo kůzle, když jsme mizeli za brankou a snažilo se prodrat za námi.
Néééééééé, néééééééééééé, nééééééééé, nééééééééééé!!!!! Řvalo kůzle doprovázejíc nás kolem plotu. Když už dál nemohlo, měnil se jeho nářek v hysterický řev. Néééééééééééééééééééééééééééééééééé!!! Kůzle si narvalo hlavu do plotu a snažilo se procpat malým otvorem za námi. Nezbylo, než se vrátit, kůzle vyprostit, chvíli ho přemlouvat, aby bylo hodné, ošálit ho nějakým pamlskem a tajně se vzdalovat. Jenže kůzle není hloupé. Šťavnatou větvičku si hlídá a rychle pojídá, aby mu jí někdo ze stáda neschramstnul, ale zároveň sleduje každý náš pohyb. Ne e e e! S plnou pusou protestuje proti našemu odchodu. Ne e, ne e,
ne e! Opouští dobré jídlo a spěchá za námi.
Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!
Ječí opět kůzle za plotem s pohledem na naše záda. Slabší povahy to nevydrží a vrátí se ještě několikrát. Ty silnější povahy se snaží kůzle "vychovat" nevšímavostí.


Oddechli jsme si teprve, když Bambulku ostatní přijali do stáda. Začala chápat, kam patří. I když chvíli to trvalo. Zvlášť když jí ty slabší povahy dělaly pomyšlení. To si taková kozenka udělá mek mek a už je vysazena do výšky, aby dosáhla na lupení. Nebo si udělá méé, méé a už se vede na obojku na procházku, což je pro takovou kozu něco, jako pro vás den strávený v pražském Palladiu.

Ale kdo by odolal těmhle očím, viďte?