úterý 10. července 2012

Odpusť mi mé rouhání

to je teprve začátek
Myslím, že jsem svým dopoledním článkem někoho naštvala. Někoho hodně mocného. Jinak by se to nemohlo stát. Tak ty si, ty zemský človíčku, na něco stěžuješ? Tak já ti ukážu, ať je na co!



Začalo to úplně nevinně. Šli jsme Bambulce ošetřit bolavá ouška a chvátali, protože západní obzor byl opět černý a bylo slyšet hřmění. Nic neobvyklého. Jen včely se chovaly divně. Jakoby se chtěly všechny úly naráz vyrojit. Kolem česen mraky včel. Stihli jsme to. Doma povypínali spotřebiče, však už hřímalo pořádněji. A pak to přišlo. Hotová apokalypsa. Zažila jsem tu už ledacos. O povodních 2002 i velký strach, ale spíš o ostatní lidi a známá místa, než o sebe. Dnes jsem se ale bála hodně. Jak si asi připadá malý mraveneček, který se omylem dostal pod náklaďák plný štěrku a právě ho začali vysejpat? Naštěstí dům vydržel. Ne tak ale rostliny venku. Je po úrodě, i té příští. A chudinky denivky. Takový výprask ještě nedostaly. Do ledové zimy také ještě nekvetly. Tak to mám za to, že se rouhám. Věřím, že je to trest, protože manžel o 10 km dál tvrdí, že je u nich horko a sluníčko. Musím mu dát pár krup na mrazák, aby věřil.













 

Promiň, Přírodo!