neděle 4. listopadu 2012

Hlava k prasknutí


Nevím, jestli to máte také tak. Moje hlava neustále něco šrotuje. Od malička mi myšlenky utíkají od reálného světa někam do vnitřního uvnitř mé hlavy. Dokážu dokonce myslet i na víc věcí naráz. Myšlenkové pochody vyvolávají další asociace a myšlenky rychlostí nanosekundy přeskakují od jednoho tématu k tématu úplně odlišnému. Poslední dobou mám problém vůbec udržet pozornost k vnějšímu světu, zvlášť když jsem unavená. Přistihuji se, že během rozhovoru s někým za mě mé myšlenky plánují, kterým smětrem se mé tělo vydá, co budu dělat a o čem si budu přemýšlet. Ani večer před spaním to není jiné. Jen s vypětím sil přemlouvám hlavu, aby už konečně přestala myslet a šla taky spát, když už se tělo sotva drží na nohou.



Jako dobrá léčebná terapie na můj myšlenkový problém se ukázalo předení. Bylo třeba se soustředit na otáčky, posun vláken, koordinaci šlapající nohy a rukou. Nebyl čas promýšlet běžné pitomosti, co se mi nashromáždily v hlavě za celý den vlastní vinou, nebo co mi tam kdo z okolí nastrkal. Jenže! Jako každá činnost (třeba řízení automobilu) tak i předení se u mě nakonec zautomatizovalo natolik, že tělo už to zvládá automaticky samo a hlava si zase může dělat, co chce.


Tak třeba včerejší sobotní večer. Manžel v zaměstnání, děti každé v jiné části země po svých záležitostech, zvířecí miláčkové v pelíšcích, ideální konstelace k tomu, abych se v teple u krbu rozložila s hromadou vlny, kartáči i kolovratem. Všechna media včetně PC byla vypnuta, ticho jako v mauzoleu a v hlavě už to zase šrotuje.

Nebudu vás zatěžovat vším, co jsem promyslela. Stejně už jsem to zapomněla. Občas mi ale myšlenky uskočily k činnosti, kterou mezitím vykonávalo tělo. Například jsem si při česání vybavovala, kolik času už jsem nad těmito konkrétními chomáčky vlny strávila - půlroční péče o ovečku, střiž, praní a přebírání vlny, teď česání a spřádání a potom někdy pletení, háčkování nebo tkaní. Dloooouhý proces! Výsledek ještě pořád není příliš vidět.

A pak přijde na řadu předení. Nikdo mě nehoní do postele, tedy je už blízko k půlnoci a noha operovaná pro křečové žíly začíná pěkně bolet. Bolest přehodí mé myšlenky na vedlejší kolej. Tady byl možná ten původní moment, kdy lidé začali uvažovat o vylepšení a zrychlení své práce. Unavení jednotvárnou činností, která přináší výsledky jen velmi pomalu, vymysleli zlepšováky, stroje poháněné jinou silou, než tou lidskou (věděli jste například, že stroje na výrobu příze byly i na parní pohon? a ještě před tím na vodní pohon?). Ruční nůžky vystřídaly nůžky elektrické, stroje rychlostí blesku česaly, předly, skaly, tkaly i pletly. Lidé si mohli od vší té dřiny oddychnout. Učili nás o tom ve škole, průmyslová revoluce se tomu říká. Ale oddychli si skutečně? šrotuje to v mé hlavě dál. Vzpomínám na své studentské brigády v Čemolenu. Byly dobře placené, protože to byla špinavá dřina u strojů na zpracování lnu. Maminka, vyučená přadlena, také nesplňovala socialistický obrázek spokojené dělnice, která s vlasy pod zavázaným šátkem a v tradičních montérkách spokojeně obchází stroje a ty všechno dělají za ni. Celou pracovní směnu strávila pobíháním mezi několika takovými kolosy a neustálým hlídáním přetržených nití a následným navazováním. Výsledného produktu bylo sice více, člověk se ale nadřel stejně.

Od minulosti se v myšlenkách přesouvám do přítomnosti. Co nám ještě stroje přinesly? Nejsou zas tak dokonalé, jak by se zdálo. Neumí zpracovat úplně všechno, tak jako moje ruce. A tak se materiál ke zpracování začal přizpůsobovat nejen požadavkům spotřebitelů, ale také požadavkům strojů. Len, kupříkladu, se šlechtil tak, aby měl co nejdelší vlákna. Ovce také, žádaná byla jemná vlna s dlouhým vlasem. Co je na tom špatného? ptá se moje hlava z jednoho zákoutí mozkových závitů, to je snad dobře, ne? Ale jiný kout, který si vzpomněl na shlédnuté dokumenty nebo střípky přečteného, namítá: A co valašky? Málem zmizely z povrchu zemského, protože zrovna jejich kvality se lidem přestaly hodit do krámu. Po staletí provázely věrně své hospodáře přes velký kus Evropy (přišly k nám z Balkánu spolu s Valachy), sloužily bez nároků na odměnu (valaškám se například na zimu nesušilo seno, zůstávaly celoročně venku a v zimě žraly, co se v okolí namanulo) a lidem darovaly, co mohly - svou vlnu, své mléko a nakonec i svou kůži a maso. Tenkrát si toho člověk ještě velice vážil. Nic nevadilo, že vlna z valašky je hrubá (třída E). Dobře chránila před deštěm, sněhem i chladem. A najednou přestaly vyhovovat. Lidem i strojům. Nejprve se z ní lidé snažili svým experimentováním s křížením udělat úplně jinou ovci. Tyhle pokusy ale nikam nevedly -  merinovalaška nebo valaškomerina se nepovedla. A tak byla ovečka valaška odsunuta stranou, mimo pozornost lidí a strojů, až jí bylo tak málo, že stačil jeden útok vlčí smečky a bylo vymalováno (pro cizojazyčné čtenáře a google překladač - zmizely z Čech).

Spolu se zmizelými ovečkami, které se dřív pásávaly na kopcích, se změnila krajina. Kde dřív byly pastviny, je dnes často les a to už nelze vrátit zpátky. Naštěstí valaška se k nám vrátila. Pořizuje si ji čím dál tím více lidí. Ona má totiž i jiné kvality - samostatnost, otužilost, zdraví, není rozmazlená a zhýčkaná šlechtitelskými pokusy. A je KRÁSNÁ!

Sněženka


 A je s ní LEGRACE!
Kazi
Bárbra zvaná Fešule

A každá z nich je JINÁ!
Bárbra, Jenůvka a Libuška
  

A má DUŠI!

BOJOVNOU POVAHU!

A v sobě SPOUSTU LÁSKY NA ROZDÁVÁNÍ!
SVÝM DĚTEM...

I LIDEM...

A tohle byl závěr mých večerních myšlenkových pochodů. Cívka se naplnila nití s hedvábným leskem. Vím, že po všech těch procesech a času, co jsem jí věnovala, bude stejně kousat. Nevadí mi to. Líbí se mi a těším se, co z ní vytvořím. Můžu jít spokojeně spát. Dneska usnu hned, protože hlava má jasno.