úterý 6. listopadu 2012

Kazina vlna

valaška Kazi
Nejhezčí vlnu z podzimní střiže měla paradoxně jedna z našich nejstarších ovcí Kazi. Předběhla i svou souputnici Tetu, která si neustálým drbáním hřbetu o větve na pastvině udělala z rouna předem uplstěnou deku.
Kazina vlna má krásný smetanový nádech a lesk. Zřejmě je za tím dobrá pastva. Ta se na kvalitě projevila i tím, že rouno je téměř bez rostlinných příměsí. Taky nás to stálo hodně práce, vymýtit z nové pastviny všechno trní a nevhodné houští, co tam za léta bez udržování narostlo. Holky nám v tom ale vydatně pomohly, zejména kozy. Ty teda dokážou sežrat úplně všechno.


Vypranou a usušenou vlnu jsem si opět rozdělila na podsadu a pesíky. Vydatným pomocníkem při téhle činnosti jsou kartáče. Stačí vzít pramínek vlny, zaklesnout ho na kartáč a pak už jen vytáhnout pesíky. V pytli je vlna ještě nevyčesaná. Vlevo je hromádka vytahaných pesíků, která půjde do česačky a pak z nich bude nitka pro tkaní nebo věci hrubšího rázu. V krabici jsou pak česance z podsady. I ty půjdou ještě do bubnové česačky, protože ta je dovede k dokonalosti.

Česancové klubko vytvořené na bubnové česačce už se spřádá skoro samo. Jde to jedna báseň a v mžiku je cívka plná.



Seskaná dvojnitka vypadá hebce a je pěkně lesklá.

Motovidlo je také dobrý pomocník. Za prvé půjde spředená příze v podobě přadýnka ještě do lázně. A za druhé mám představu, jaké množství příze mám. Tady je to něco přes 40 metrů.

Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že příze seskaná jen z jednoho klubíčka (vpravo) má lepší vzhled než příze seskaná ze dvou klubek (vlevo). Na vysvětlenou - vlastním pouze jednu cívku, a tak musím nejprve spředenou nit přemotat do klubka a pak seskat. Většinou to dělám tak, že vezmu nit z vnějšku a z vnitřku klubka, tedy oba konce, a seskám je. Nit se odvíjí současně z vnitřku i z vnějšku klubka. Výhoda takového seskání je i v tom, že seskám absolutně všechno. U dvou klubek mi nikdy nevyjde přesně stejné množství k seskání a většinou mi něco zbyde.

Přadýnka vypadají sice hotově, ale já je vždy dávám ještě srovnat do horké mydlinkové lázně. Používám prací prostředek na vlnu.  Voda je hodně horká, že v ní ani neudržím ruku. Vlákna vlny se otevřou, úplně slyším praskavý zvuk, a vlna nabývá na objemu. Spolu se vzduchovými bublinkami uniká z vlny i špína. Je až k neuvěření, kolik jí tam ještě po tolika praních zbylo. Vlnu nechám namočenou, dokud voda nezchladne. Jakmile je voda vlažná, přadýnka ještě mírně pomačkám, přemáchnu v čisté vodě stejné teploty a dám sušit zavěšené na ramínku. Přízi už nezatěžuji závažím, jako bych to udělala s jednonitkou. I když se třeba před namočením stáčela jedním směrem (nesprávně nastavené otáčky na kolovrátku), v horké vodě se její energie vyrovnají a mokré přadýnko už visí rovně.

Spřádání nitky z pesíků mi připomíná spřádání lnu. I když jsem ho ve skutečnosti nikdy nepředla. Ale chuchvalec bílé změti měnící se na nitku mi to alespoň vizuálně připomíná.

Výsledek všeho toho snažení - vpravo příze z podsady a vlevo nitka z pesíků. Rozdíl jasně viditelný, a kdybyste si mohli sáhnout, pak i hmatatelný.



Neodolala jsem a hned se také pustila do pletení. Na pětkách jehlicích práce rychle přibývá. Bude to takový ten tunel na navlečení přes ramena, nevím honem, jaké je správné pojmenování pro tento v současnosti módní doplněk. Valaška se skrz spodní oblečení neprokouše a zahřeje mi ramena.