úterý 31. ledna 2012

Když je pořádný samec


... se u nás v zimním období nemyslí živočich mužského pohlaví, ale mráz alespoň -15 °C. Nemusí to být celou zimu, ale týden, 14 dní ho docela vítáme. Hurá! Můžeme na brusle.

neděle 29. ledna 2012

Trocha pletení


V košíku se mi začala hromadit vlna napředená z letních barvících pokusů. Dost na to, aby už se z ní dalo začít něco dělat. A tak jsem začala. Narazila jsem ale na základní problém. Všechny odstíny jsou převážně tón v tónu a kontrastních barev mám jen pomálu, tak jak mi na konci sezóny došla v vlna k barvení. Když bych to shrnula - začátek sezóny přinášel převážně žluté a zelené odstíny, konec sezóny odstíny hnědé a růžovofialové. Příště si musím pro tohle období schovat více materiálu k barvení.

úterý 24. ledna 2012

Plstěné korálky


Trocha měkounké vlny, filigránové kaplíky, pár korálků, molitanová podložka a filcovací jehla. Pak už stačí jen čas, uvařená voňavá káva a píchat a píchat... ;-D


pondělí 23. ledna 2012

Na chvilku přišla zima


Počasí je letos trochu zvláštní. Jeden den obouváme sněhuly a těšíme se, že ještě pár cm a můžeme na běžky. Přes noc pak začne pršet a ráno máme před domem vody po kotníky a vytahujeme holínky. Je to víc než aprílové počasí, na člověka z toho jde depka. Komu to ale vůbec nevadí je naše zvířecí parta.


 Krok si to vysloveně užívá. Rejdí sněhem i vodou a nejeví známky toho, že by mu byla zima.

To mluvíš o mně?

A podobně i naše ovco - kozí stádečko. Už chodí pěkně pospolu. Uslyší jen náznak toho, že se blížíme, a hned se to na nás valí. Všimněte si, jak se koza Dorotka nenápadně dostala na třetí pozici ve stádě. Chudák Matylda zas ostrouhala. To má za to, že roste víc do šířky než do výšky. Je to taková naše komická figurka.


Deej mi něěěco! Holky už jsou jako koule. Blíží se jejich čas.

Sněženka ve sněhovém království

Sluší mi to?

Není nad to zakousnout si něco ostřejšího.
Fotografie nafotila dcera Katka novým objektivem. Vypadá to, jako když se vláčíte frontou s kapesním dělem, ale fotky stojí za to.

pátek 20. ledna 2012

Pošli to dál


Občas chápu internet jako jednu obrovskou univerzální knihu, ve které se dá najít všechno, co vás zajímá. Potíž je v tom, že je stále větší a větší. Listy v této knize přibývají doslova kosmickou rychlostí a většina z nich je pro vás kosmické smetí. Pokud se rozhodnete přispět do této monstr knihy také několika stránkami, stáváte se zrníčkem prachu poletujícím ve virtuálním prostoru. Je těžké jej zahlédnout, natož na něj narazit. Přesto se to stává. Jedno zrníčko prachu narazí na druhé a buď se od sebe odrazí, nebo se stane, že se k sobě vzájemně připoutají. Funguje tu jakýsi plus - mínus náboj.
Před časem jsem se také rozhodla být zrnkem prachu, co by chtělo občas někoho potkat nebo být zahlédnuto. Malé zrnko, co si neklade velké cíle a je vděčné za to, že si ho vůbec někdo povšiml.

Chci říct, že jsem ráda za každou návštěvu mé miniaturní planetky, za každého pravidelného čtenáře, který se ke mně veřejně hlásí i za milá slova, které tu návštěvníci zanechávají. Díky.

A poděkování patří i Lence, která ke mně vyslala nové putovní srdíčko - štafetu, co má pomoci dalším miniaturním světům, které by ale bylo škoda přehlédnout, přivést nové čtenáře a navštěvníky.

Výběr byl proto tentokrát těžký. Pravidla praví poslat srdíčkovou štafetu blogům, které mají malý počet pravidelných čtenářů. Tuhle službu znám jen v bloggeru. Škoda, znám tolik blogů na jiných adresách, co by si zasloužily větší návštěvnost. Na druhé straně slovo liebster - oblíbený mě navádí na mé oblíbené blogy, co ale o pravidelné čtenáře rozhodně nouzi nemají. Jak z toho ven? Je tu několik blogů, co teprve stojí na startovní čáře. Narazilo na ně jen málo návštěvníků, ale je už jasné, že budou zajímavé.

Tak třeba Pavlův blog o zahradách - Zahradník na cestách . Před časem se rozhodl, podobně jako já, že půjde do rizika, opustí svou zavedenou adresu s velkým počtem návštěva pravidelných příznivců, a začne znovu - od nuly. Dnes už to není nula, má za sebou pár článků i návštěvníků a jeho příznivci si za ním cestu určitě rychle najdou. Moc mu to přeju.


Pak je tu jedna krajkářka, jejíž úžasné práce znám z Picasa alb. Rozhodla se o své umění podělit s ostatními. Sama vím, jak je to těžké a trochu nevděčné. Proto držím Broně palce, aby vytrvala. Dělá dobrou věc.

Líbí se mi drátované věcičky z rukou Jedelanky. Své příznivce už má, ale určitě by si jich zasloužila víc.

Spřízněnou dušičku se stejnou vášní pro všechno vlněné jsem nedávno našla v Jitce. Tak další srdíčko putuje tam.

A poslední srdíčko, které smím předat posílám do chaloupky na vršku, odkud na mě dýchá příjemná atmosféra a pohoda.

Pět srdíček jsem vyčerpala a moc mě mrzí, že jsem jich nemohla poslat víc i do jiných koutů. Ale věřím, že k oblíbeným blogům si cestu najde.

pondělí 16. ledna 2012

Šála z jacoba


K čepici a rukavicím přibyla ještě šála. Tu už si dcera pletla sama. Je to její pletací premiera, leváka je dost těžké učit plést. O to větší radost pak z díla je.
Většina šály je z šedého jacoba, tmavší části jsou z nějakého křížence a barevné části jsou sufolk barvený borůvkou a aronií.


neděle 15. ledna 2012

Trampoty s beranem


Myslela jsem si, že největší starosti budou s kozou Dorotkou. Ale byla jsem vedle. Tohlé milé stvořeníčko je taková holka do nepohody. Nic ji nerozhází, za každé situace si umí poradit. I když se od ostatních liší, všichni ji přijali. Je členem stáda.

čtvrtek 12. ledna 2012

Znovu karetky


Nenechala jsem se zdeptat minulými pokusy a znovu jsem si napnula osnovu na stávek. Tentokrát už mám za sebou několik shlédnutých videí a začínám se orientovat. A HLAVNĚ! Vím, kde jsem minule udělala chybu! Přesněji řečeno ne já, ale návod k obsluze. Vzor, do kterého jsem se pustila napoprvé, měl návlek očíslovaný v opačném pořadí. Proto mi vzor vycházel po rubu a ne po lícu.

Vlna určená pro tyhle účely došla, a tak jsem na stávek navinula (zase podle internetu) přízi Monika ve dvou barvách. Šlo to teď mnohem líp a rychleji, když už jednou člověk ví jak na to. Potřebovala jsem víc karetek pro vzor ( :-D já vím OW, tys to říkala), tak jsem zatím provizorně vyrobila karetky z kartonu.



Osnova je vlastně vzájemně spojená a navinutá kolem dokola. Po vypracování utkané části se celá stužka posune. A protože se tkaním celá tkanice stále zkracuje, má stávek jeden z kolíků posuvný a tím se napětí reguluje. Moc chytrá věcička.


Karetek sice bylo víc, ale stužka je o mnoho užší než posledně díky tenčímu materiálu. Svou pevností mi připomíná pevné šňůrky, co se na nich nosí zavěšené klíče.

Vzor jsem zase zkoušela různě obměňovat. Někdy záměrně, někdy nechtíc. Stačí, aby člověk na chvíli vstal nebo na vás někdo promluvil a rázem nevím, kde jsem.

úterý 10. ledna 2012

Vlna a paličky


Nejtenčí vlna spředená na vřetánku z nejhrubších pesíků valašek, obarvená zčásti rostlinnými barvivy a zčásti barvou na vlasy, docela dlouho odpočívala v krabici. Při tkaní na stávku mě zklamala. Jako jednonitka se trhala. Přetržené osnovy mi bylo líto, protože za ní bylo spoustu práce. A tak byly nitky namotány na paličky a já si trochu pohrála s novým materiálem. Výsledek je jen vzorek, ale mohl by sloužit jako podšálek. Práce se po odšpendlení nesběhla, nitka už tolikrát prošla procesem vysokých teplot, že byla dostatečně vysrážená. Nebo se vlna nesráží? Nevadila jí ani napařovací žehlička. Jen byl trochu problém s ukončováním - špatně se ukrývaly všechny odstřižené konce, kterých bylo požehnaně. Babička by mě tentokrát za rub práce nepochválila. Je to tam vidět a proto budu muset pro příště vymyslet techniku jinak. S uzlením bylo větší trápení než s celou prací.

Chcete-li se dovědět více o technice paličkování, navštivte můj druhý blog.

pátek 6. ledna 2012

Šedá


Ve skutečnosti nemám nijak ráda šedou barvu. Nepůsobí na mě dobře. Šedá obloha, šedivé dny i šedý kouř, co se valí ze sousedovic komína, v důsledku toho šedivé ovzduší kolem - to všechno mi způsobuje depresivní stavy, přináší bolest hlavy. Nepřidá mi ani šedivá pěšinka ve vlasech, co se ji snažím každé dva měsíce přebarvit na přijatelnou barvu úměrnou (jak se bláhově domnívám) mému věku.
Stejně to asi budou mít i mnozí jiní lidé. Jak jinak by vznikla slovní spojení jako je šedivé sídliště, šedivá ulice, šeď dnů, šedá eminence, šedý obličej.
A když něco opravdu šedé je a my chceme vyjádřit jen pozitivní pocity, neřekneme, že stařenka je šedivá. Řekneme, že má stříbrné vlasy. Neřekneme šedá holubička, protože je přece sivá a králíček bude mít stříbrnou srst, pejsek zase pepř a sůl. I ta barva na natírání kouřovodů se nazývá stříbřenka, i když je ve skutečnosti nehezky šedá. A co myslíte moje myčka? V reklamních letácích nerezově stříbrná a po rozbalení? Jak jinak než šedá.
Ale přece jen se najde něco, u čeho mi šedá barva nevadí, ba naopak tomu sluší. Třeba oblázky v řece nebo v moři jsou krásné, i když jsou šedé. Nebo tahle překrásná vlna z jacoba, co přechází z jednoho odstínu šedé do druhého. Nebo že by to byla stříbrná?





úterý 3. ledna 2012

Kozí příběh


KOZU NE! slyšela od nás rázně dcera, když se rozhodovalo o tom, které že zvířátko bude spásat naše pozemky. Škemrání nepomohlo, měla jsem ještě moc dobře v paměti všechny ty kozí trampoty, co mě před lety potkaly. Manželova maminka si totiž pořídila na důchod dvě kozičky, že jako budou kůzlátka a následně zdravé mlíčko. Taky trávu že bude mít kdo spásat. Bohužel kůzlátek se už nedočkala. Bylo to nečekané a velmi smutné, ale život musel jít dál. Já, holka co prožila doposud větší část života v paneláku, jsem zůstala na chalupě v podstatě sama na své tři malé děti a kozy a králíky navrch. Největší strach jsem měla z rození. Když to ale na kozy přišlo, nebylo vlastně co řešit. Nepotřebovaly ani porodníka, ani porodní asistentku. Stáli jsme kolem, děti i dospělí, a dívali se, jak si s tím umí poradit úplně samy.  Zjihlé srdíčko a nadšení z roztomilých kůzlátek mi zůstalo jen na pár dní. Pak se začaly dít věci. Nebylo dne, kdy bych je odněkud nezaháněla nebo naopak nevytahovala. Jednou plot podlezli, podruhé si zase hopsali po hranicích dřeva jako kamzíci a plot přeskočili. Kam dosáhli, byly stromky ožrané, tráva jim nebyla dost dobrá. Dáte kozu na obrtlík a jen na chvíli odejdete, už se vám div nezaškrtí, jak se do toho dokonale zamotá. Nebylo to k tomu a tak se naše zděděné kozí hospodářství brzy rozpadlo.


Kdo máte děti, tak to znáte. Radit se jim moc nedá. A tak, když nemůže být koza u nás, bude jinde, řekli si dcera s přítelem a pořídili kozy na statek k babičce. Celé léto si pak užívali kozí radovánky jako je např. vyvádění nebo přivádění z pastvy. Leckdy nebylo úplně jasné, jestli vedou kozu nebo ona je. Pak se kozenky drobet rozkoukaly a začaly mít kozí roupy. Díra v plotě? Není problém si nějakou udělat. Občas bylo nutné kozy někde odchytit.


Kde máte kozy? pravila jednoho dne babička. Mladí zahlédli skrz plot jen třepetavé ocásky zezadu, ale mysleli si, že nebudou daleko. Byly. Překonaly kukuřičný lán, protože za ním se rozprostíralo kozí království s ohradou plnou statných kozlíků. Ani elektrický ohradník naši milou kozí dvojku nezastavil. Dcera s přítelem zatím pátrali po okolí, kozy nikde, až je jen tak pro sichra napadlo podívat se mezi kozly. Nechápu, jak je tam objevili, ale stalo se.


Nejdřív bylo nutné kozy z "voňavé společnosti" kozlů dostat přes ohradníky zpět. To byla ta lehčí část úkolu. Pak domů. Přes kukuřičné pole kozy odmítly. Vlastně vůbec odmítly jakýkoliv pohyb vpřed. Nezbylo, než jednu naložit na záda a ta druhá měla jít za ní, protože jedna bez druhé nemůžou být. Byla ale spíš vlečena po smyku. Přidejme si k tomu skutečnost, že když nechtěly přes kukuřici, zbyla jediná cesta - po hlavní silnici přes půl města. Teprve tehdy si na mě dcera vzpomněla. A to si myslím, že moje kozí dobrodružství byla jen slabý odvárek. (z této části příběhu fotodokumentace z pochopitelných důvodů chybí)

Jaké z toho všeho trápení vyplynulo poučení?
Žádné.
Dcera dostala pod stromeček co?
No zase kozu! Ne jen tak ledajakou!
Ta je tak hezká! Takový kožíšek a směšný nožičky a jak hezky poskakuje, ta by se ti líbila! sypalo se na mě z telefonu.
A jak to dopadlo?
Koza Dorotka už se dělí o voňavé seno s našimi ovčími tetkami, které ji moc nemusí. Stále ji od sebe odhánějí, ale Dorotka se nedá. Jednou dírou ji vystrčí, tak druhou tam vleze.
Jen jsem ji tak včera pozorovala a moje zjihlé srdíčko nad tím milým krásným tvorečkem nějak začalo tuhnout. Co to tam dělá s tím plotem? Že ona ho nadzvedává? Panebože, doufám, že nebudu prožívat další kozí dobrodružství!

kuk
zahrajem si
na honěnou
chyť
si

nemáš
něco dobrého

na kozí zub?
PS. Všem milovníkům koz se tímto omlouvám. Já vím, že kozy jsou překrásná a chytrá stvoření. Jen to s nimi prostě neumím :-D

neděle 1. ledna 2012

Novoroční přání


My i naše zvířátka přejeme všem lidem hodně lásky darované i přijímané...


...a buďte na sebe hodní!


Na každého se jednou dostane :-D


Lásky...


i toho kusu žvance ;-)