čtvrtek 24. ledna 2013

Chceš-li zvýšit své postavení v rodině, na tři dny se ztrať a potom se vrať!

Pan Koc se vzdělává v oblasti výtvarého umění

... pronesla dcera na závěr celé story. Ale to musím zpět na samý začátek.



pozor na mě, jsem nebezpečně divoká

Máme dvě kočky. Nejprve Mouru, kterou nám před 16 lety donesly děvčata ze sousedství v košíku a milé koťátko mazaně vydávaly za zaručeného kocoura. Věřili jsme tomu poměrně dlouho. Vlastně až do té doby, dokud se náš Mourek neokotil. Mourkovi, vlastně Mouře, zbyl jen jeden potomek - Mates. Ostatní koťata záhadně zmizela. Jestli je odtáhla kuna, nebo něco jiného? Nevíme. Potom jsme se přestěhovali o chalupu dál do nového domu, ale Moura se stěhovat odmítla. I přesto, že její potomek, malý Matýsek, ještě dost potřeboval mateřskou péči. Museli jsme ho vypiplat sami. Kocourek byl náš mazlík, ale když dospěl, opět záhadně zmizel. Moura stále trucovala na starém bydlišti a nám chyběla kočičí společnost. 
I pořídili jsme si dalšího kocourka. Byl to lumpík, rváč a poděs. Začali jsme mu říkat Voldemour. Vydržel nám asi rok a půl a.... zase zmizel. Řekla jsem hodně nahlas, že už žádnou kočku nechci, ale znáte děti. Přivezly kotě - pražáka (rozuměj dovezeného až od Prahy), bělouška s rezavým srdíčkem na hřbetu a tenhle kocourek si mě zakrátko omotal kolem všech čtyř tlapek. A taky manžela! Jediná kočka, co kdy směla vstoupit alespoň do určitých vyhrazených prostor v bytě. On ale, potvora jedna, dobře věděl, když páníček není doma, že si může troufnout rozvalovat se i jinde. Takový pán. Kocour s velkým K. Začali jsme mu říkat Pan Koc. Ze všech svých kocouřích předchůdců tenhle u nás vydržel nejdéle. Taky jsme ho rozmazlovali, jak jen se dalo. A on se držel zádveří a jak někde uviděl skulinu, šup a už si to hasil s ocáskem nahoru, špička pěkně ohnutá do strany někam do útrob obydlí. Většinou vyběhl do poloviny schodiště směrem do podkroví, rozvalil se na schodech a dělal, jako že nic neprovádí, on se tam nejde nikam zašít.






Minulý týden ve čtvrtek jsme zapadli štědrou sněhovou nadílkou. Musel se proházet dvorek, cestu k nám prohrnul traktor a olemoval nám ji téměř metrovým hrazením ze sněhu. Zvířátkům se v závějích pohybovalo špatně. A Pan Koc nepřišel. Neječel za dveřmi a nedobýval se dovnitř škrábáním jako obvykle. Ani druhý den. To už bylo divné. Začaly se nám hlavou honit scénáře typu - přejel ho traktor a zahrnul ho radlicí do závěje. Nebo - zakousnul ho Krok a teď ho má schovaného v boudě (zkontrolovali jsme - promiň Kroku!). Další scénář - některý z nepřátel koček ho lapil do pasti a po Kocovi už je veta (omlouvám se všem nemilovníkům koček). Někam se ukryl a zasypal ho sníh :-(

Pan Koc nepřišel ani další den. Dcera už se ani nemohla učit, odcházela nahoru, protože dole jí i nám ostatním každá židle nebo křeslo připomínaly jeho nepřítomnost. Byla na něj zvyklá (občas jsem jí ho dávala k telefonu, když musela trávit čas na koleji bez něho).


V neděli ráno jsme si zatopili v krbu a sesedli se ke snídani a tu najednou za dveřmi na terasu - sedí Pan Koc, mňoukne si o otevření a nechápe, proč se na něj najednou tak všichni vrháme, omatláváme ho tlapama a všichni si ho chtějí pochovat. Přiběhla jsem ihned s miskou plnou kousků masíčka, protože po tolika dnech musel být vyhladovělý. A on? Nic! Čuchl k tomu, trochu si ulízl masové omáčky a to bylo všechno. Teprve teď jsme si všimli, že vypadá dobře. Žádné stopy strádání. Můžeme se jen dohadovat, kde byl. Za kočkama asi ne, odtud chodí vždycky s orvanýma ušima. Podezírám ho, že si někam zajel na dovolenou. A měl se tam moooc príma. Mňau!