pátek 29. března 2013

Co život vzal a co dal

Moudrá letitá Moura na všechno shlíží s kočičím klidem
Knížky Betty MacDonald jsem četla kdysi dávno coby obyvatelka obyčejného bytu v panelovém domě. Pobavily, ale v té době mi nemohly mnoho říct. Odložila jsem je a už se k nim víc nevrátila. To knížky Jamese Herriota o trampotách venkovského zvěrolékaře jsem už četla vícekrát. Když jsem si chtěla zvednout náladu, pobrečet smíchy, sáhla jsem po nich. A musím jim také přiznat další zásluhu, odkryly mi hodně tajů ze světa domácích zvířátek. Stejně si ale jako čtenář nedokážete představit realitu.

Chceee ještě někdo kolem nakojit? Mně už je všeeeechno jeeedno!


Jaká je? Pestrobarevná, tak bych to nazvala. Pocity euforie, štěstí, spokojenosti, zadostiučinění střídají pocity bezmoci, vzteku, únavy, bezradnosti nebo lítosti. Všechno tohle prožívám poslední tři týdny, co se u nás začalo rodit. Kdybych měla popisovat všechny chvíle uplynulých dnů, možná bych mohla vydat román.
Když stojíte nad novorozenečky, pozorujete, jak jsou životaschopní, vidíte proměnu jejich matky z plachého zvířete v starostlivou mámu, tak to je obrovská odměna všeho toho pachtění. Smějete se jako cvok neobratným krůčkům malých nohatců, divíte se sourozeneckým vazbám i vrozeným dovednostem novorozených.


Když od matky odebíráte mrtvé mládě, které ještě ráno stálo na vratkých nožičkách, a nevíte, co se stalo, kde je problém, co jste mohli nebo nemohli udělat, zatímco si máma toho nebožátka klidně stojí a přežvykuje svoje sousto, pak prožívám směsici toho druhého negativního protipólu. Ano. Sněženčin chlapeček nevydržel. Nevím proč. Prochladnul? Nedostal napít? Odmítla ho máma - prvnička? Měl nějakou nemoc? Nejhorší je, že nechápu, a zmítají mnou myšlenky, jestli bylo v mých silách tomu předejít.

A do toho se zrodí další mládě. Obr! Nechápu, kam se to do Matyldy vešlo, sahá jí do poloviny hřbetu. Má se čile k světu, nohy ho nesou solidně, je to silák a nejraději by mi vysál i tepláky, jak ho žene sací pud najít si něco k snědku. Ale je to tu zas. Matylda - merinka prvnička, jeví zájem jen o seno. Kluk jako by nebyl její. Jehně je navíc tak velké, že mámin struk hledá někde při hřbetu. Naštěstí máme oba s mužem den volna. Lezeme po kolenou v "pokakané podestýlce", manžel přidržuje vzpouzející se ovci a já přistrkávám vzpouzející se mládě. Nesmí se přistrkávat za hlavičku ani za krk(dočetla jsem se i na vlastní kůži vyzkoušela), to se pak zapře a nehnete s ním. Ale jak to mám, proboha, udělat? Vemínko malinké, stručky sotva najdu, kluk je jak hrom a když se chce napít, musí si k tomu skoro lehnout. Zvedli jsme Matyldě nožku, jako když pejsek čůrá. Jehně přistrčili za podbřišek. To fungovalo. Bylo vyhráno. Mládě dostalo svoji první povinnou dávku mleziva, která ho má ochránit pře jistým uhynutím. Jen Matylda to na třech dlouho nevydrží, po chvíli si začne lehat. Tak odpočinout a hurá na druhou stranu. A tohle se provozovalo po dvou hodinách celý den. Matlala jsem jehněti zadeček máminým mlékem, v jednu chvíli jsme mu přidrželi i ovčí tetu, aby neměl hlad. K večeru už do něj Matylda přestala kopat jako do obtížného hmyzu, dokonce postála, když bylo co žvýkat. Kluk se naučil u sání klečet. Najít struk mu dá ještě pořád dost práce. Ale přežil! Ráno se hladově ozýval a jen jsem vstoupila, už se mi zas vrhal na tepláky. Jen aby si mě nepletl s mámou. Pomohla jsem mu najít ten pravý mléčný bar, Matylda stála klidně. Uf! Pozitivní pocity zas začínají převažovat nad těmi negativními. A považte, plachá Matylda, která na sebe nenechala za dva roky žití u nás sáhnout, se nechává hladit po čumáku!

Velikonoční svátky u nás v tom načančaném a napečeném vydání určitě nebudou. Poté, co jsme ještě mezi kojením přestěhovali po košících celý balík a půl sena na půdu, aby ho kozy úplně nezlikvidovaly a zvířata měla v zasněženém jaru vůbec co jíst, padám únavou. Ale jsem spokojená.

Tak
     Spokojené sváteční dny!