pátek 29. března 2013

Co život vzal a co dal

Moudrá letitá Moura na všechno shlíží s kočičím klidem
Knížky Betty MacDonald jsem četla kdysi dávno coby obyvatelka obyčejného bytu v panelovém domě. Pobavily, ale v té době mi nemohly mnoho říct. Odložila jsem je a už se k nim víc nevrátila. To knížky Jamese Herriota o trampotách venkovského zvěrolékaře jsem už četla vícekrát. Když jsem si chtěla zvednout náladu, pobrečet smíchy, sáhla jsem po nich. A musím jim také přiznat další zásluhu, odkryly mi hodně tajů ze světa domácích zvířátek. Stejně si ale jako čtenář nedokážete představit realitu.

Chceee ještě někdo kolem nakojit? Mně už je všeeeechno jeeedno!


Jaká je? Pestrobarevná, tak bych to nazvala. Pocity euforie, štěstí, spokojenosti, zadostiučinění střídají pocity bezmoci, vzteku, únavy, bezradnosti nebo lítosti. Všechno tohle prožívám poslední tři týdny, co se u nás začalo rodit. Kdybych měla popisovat všechny chvíle uplynulých dnů, možná bych mohla vydat román.
Když stojíte nad novorozenečky, pozorujete, jak jsou životaschopní, vidíte proměnu jejich matky z plachého zvířete v starostlivou mámu, tak to je obrovská odměna všeho toho pachtění. Smějete se jako cvok neobratným krůčkům malých nohatců, divíte se sourozeneckým vazbám i vrozeným dovednostem novorozených.


Když od matky odebíráte mrtvé mládě, které ještě ráno stálo na vratkých nožičkách, a nevíte, co se stalo, kde je problém, co jste mohli nebo nemohli udělat, zatímco si máma toho nebožátka klidně stojí a přežvykuje svoje sousto, pak prožívám směsici toho druhého negativního protipólu. Ano. Sněženčin chlapeček nevydržel. Nevím proč. Prochladnul? Nedostal napít? Odmítla ho máma - prvnička? Měl nějakou nemoc? Nejhorší je, že nechápu, a zmítají mnou myšlenky, jestli bylo v mých silách tomu předejít.

A do toho se zrodí další mládě. Obr! Nechápu, kam se to do Matyldy vešlo, sahá jí do poloviny hřbetu. Má se čile k světu, nohy ho nesou solidně, je to silák a nejraději by mi vysál i tepláky, jak ho žene sací pud najít si něco k snědku. Ale je to tu zas. Matylda - merinka prvnička, jeví zájem jen o seno. Kluk jako by nebyl její. Jehně je navíc tak velké, že mámin struk hledá někde při hřbetu. Naštěstí máme oba s mužem den volna. Lezeme po kolenou v "pokakané podestýlce", manžel přidržuje vzpouzející se ovci a já přistrkávám vzpouzející se mládě. Nesmí se přistrkávat za hlavičku ani za krk(dočetla jsem se i na vlastní kůži vyzkoušela), to se pak zapře a nehnete s ním. Ale jak to mám, proboha, udělat? Vemínko malinké, stručky sotva najdu, kluk je jak hrom a když se chce napít, musí si k tomu skoro lehnout. Zvedli jsme Matyldě nožku, jako když pejsek čůrá. Jehně přistrčili za podbřišek. To fungovalo. Bylo vyhráno. Mládě dostalo svoji první povinnou dávku mleziva, která ho má ochránit pře jistým uhynutím. Jen Matylda to na třech dlouho nevydrží, po chvíli si začne lehat. Tak odpočinout a hurá na druhou stranu. A tohle se provozovalo po dvou hodinách celý den. Matlala jsem jehněti zadeček máminým mlékem, v jednu chvíli jsme mu přidrželi i ovčí tetu, aby neměl hlad. K večeru už do něj Matylda přestala kopat jako do obtížného hmyzu, dokonce postála, když bylo co žvýkat. Kluk se naučil u sání klečet. Najít struk mu dá ještě pořád dost práce. Ale přežil! Ráno se hladově ozýval a jen jsem vstoupila, už se mi zas vrhal na tepláky. Jen aby si mě nepletl s mámou. Pomohla jsem mu najít ten pravý mléčný bar, Matylda stála klidně. Uf! Pozitivní pocity zas začínají převažovat nad těmi negativními. A považte, plachá Matylda, která na sebe nenechala za dva roky žití u nás sáhnout, se nechává hladit po čumáku!

Velikonoční svátky u nás v tom načančaném a napečeném vydání určitě nebudou. Poté, co jsme ještě mezi kojením přestěhovali po košících celý balík a půl sena na půdu, aby ho kozy úplně nezlikvidovaly a zvířata měla v zasněženém jaru vůbec co jíst, padám únavou. Ale jsem spokojená.

Tak
     Spokojené sváteční dny!

14 komentářů:

  1. Moc dobře tě chápu. U jedné ovce jsme to tak měli třikrát. Poprvé jedináček odešel za první den, vzpomínám na to překrásné jehňátko dodnes. Pak měla dvakrát dvojčata, ale zůstalo vždy jedno, o to druhé se moc nestarala. Problém poprvé byl, že jsme včas nezpozorovali, že nespouští mléko a s přikrmováním bylo už pozdě. Podruhé jsme rozdojovali a zbylé jehně přikládali. Potřetí jsme zjistili, že jeden struk je nějaký divný, nepropouští dobře, nabobtnává tak, že jehně ho do pusy nedá. Tak jsme ji museli položit na bok, oddojit a přikládat jehně, pak se jehně chytlo na tom lepším struku a dokonce i já sama jsem zvládla ji chytit za zadní nohu, podržet a to naběhlé oddojit na zem, aby nedostala zánět. Pak se to postupně zlepšilo, zejména jak jehně sílilo a rostlo. Verdikt byl jasný: můžeme mít jen omezený počet ovec a tuhle nemůžeme nechat, protože na tohle nemáme ani čas, ani nervy a zakopávat to malé jehně, to mi dobře nedělalo. Budete si muset na Sněženku dát pozot, jak to s ní vlastně je a zkusit příští rok to ohlídat a pak rozhodnout. V jehněti chyba asi nebyla. Synův tchán dostal mladou ovci, která prý s beranem nebyla. Můj muž prorokoval jehně, prý stačí beran za plotem:-) Myslela jsem, že blbě kecá. Předevčírem jim ovečka/prvnička na sněhu vyklopila jehně, Mají jen přístřešek s dvěma stěnami. Jehně je super a ovečka se o něj tak stará, dokonce ho odvádí, když přijde někdo cizí. Myslím, že to malý beránek přežije. Přeji pěkné Velikonoce, dostatek odpočinku, pečení a gruntování s klidem omez, já letos dělám totéž. Maruna P

    OdpovědětVymazat
  2. Vlaďko, to je mi líto, že jehňátko umřelo, a tak aspoň tomu druhému přeju, ať má to nejhorší za sebou a pěkně roste!!!! Přeji Tobě i celé rodince krásné a požehnané Velikonoce.

    OdpovědětVymazat
  3. Teda Vlaďko,moc tě obdivuji,tohle všechno zvládat.Je to opravdu veselé i tolik smutné.Přeji ti jen a jen to štěstí.Držte se opatrovníci milí.

    OdpovědětVymazat
  4. Vlaďko, moc dobře vím o čem píšeš. Na vesnici jsem se narodila a žiji pořád. Naši chovali ovečky na vlnu v minulém režimu to byl slušný přivýdělek k mizerným platům. Pamatuji se moc dobře na všechny ty trampoty s rozením mláďátek a v té době jsem taky přečetla a dodnes mám v knihovně všechny díly "zvěrolékaře" i Betty MacDonald. Až do dneška jsem na tyhle báječné knihy zapomněla a tys mě navnadila abych po některé z nich sáhla, za to ti děkuji a přeji tobě, tvé rodině a všem tvým zvířátkům krásné a pohodové Velikonoce.

    OdpovědětVymazat
  5. Strasznie mi przykro, że beranek od Snezenki nie żyje, aż się spłakałam. Ja się przez tą wełnę czuję z nią trochę związana. Ale wspaniale, że udało Ci uratować tego chłopca od Matyldy! Może tak po prostu miało być. Pozdrawiam serdecznie i życzę przynajmniej trochę oddechu w te święta!

    OdpovědětVymazat
  6. Ach bože, jak já ti rozumím. Tyhle zkušenosti jsou nepřenositelné. Mě letos školí krávy. Obě.

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Vlaďko, přestože nemáme farmu ani farmičku, přestože jsem absolvovala jeden kurzík paličkování a všechno na něj....čeká v krabici až půjdu do důchodu, propadla jsem momentálně patchworku....tak miluju oba Vaše blogy. Důchod se blíží, tak snad bude čas na všechno,, moc se mi líbila "školička" základních prací na paličkování....A protože moje maminka byla z chalupy a já ještě jako dítě zažila nějakou tu kravku,prase, kozu a drůbež u babičky...tak mám ráda i lidi, kteří to dělají i dnes, přestože je to určitě zcela "neživí". Obdivuju Vás a vždycky mám radost nejen z rukodělných výtvorů, ale i ze života vašich zvířátek...Jsem městský člověk, ale umím si představit, co to všechno obnáší, máte můj obdiv...Hezký den a rok a roky....přeje Milada Milky Horynová

    OdpovědětVymazat
  8. Všem vám moc děkuji za milá slova. Včera život vzal i Matyldina beránka. Tři dny snažení udržet ho vyšly vniveč. Jsem z toho špatná, utěšuju se těmi živými a doufám, že alespoň pro tento rok už mě nic podobného nepotká.

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Vlaďko, v takových chvílích zbývá jediné. Život dal, život vzal. Smíření se s tím, co jde mimo nás.
    Píšu se vzpomínkami na to kolikrát jsme zachránili kůzle nebo jehně pipláním a snahou a kolikrát si stejně jeho osud našel svoji cestu. Některé věci se prostě musí stát.
    Přeji pěkné jaro a slunce, co hřeje i ducha. Zase bude líp.
    Jana

    OdpovědětVymazat
  10. Je mi moc líto, že mládě nepřežilo! Je to smutný! Obdivuju vaši ctižádost a výdrž, teď když máte tolik práce kolem mláďat a prvorodiček. Určitě bude zase líp, to velké piplání se vyplatí a to, že život víc dal než vzal bude platit.
    Slunce v duši!

    OdpovědětVymazat
  11. Je to je skoda ale takovy je zivot ,nektere roky je vsechno v poradku a jindy se zase nedari.Musis si rict ze to tak melo byt a nic se s tim neda delat a priste to zase bude lepsi.Ono to pocasi take nepomohlo.Snad uz u vas to jaro zacne a bude lip.

    OdpovědětVymazat
  12. to vždycky zabolí, že... tak ať to nebolí dlouho. určitě jste udělali maximum, co jste mohli, a někdy to prostě nejde ani tak. ať jsou ostatní v pořádku a mají se k světu. hodně sil, Vladi.

    OdpovědětVymazat
  13. Vlaďko vím že ztráta mláděte bolí. Do toho ani ta dlouhá zzima nepomáhá na duši, ale jsi skvělá, jak jsi to krásně zvládla!!!! Držím pěstičky a to jaro už určitě brzy přijde a hned bude lépe :-) papa Eva

    OdpovědětVymazat
  14. Je mi lito tech malickych, ale co se da delat. Snazili jste se, nevyslo to. Priste bude lip. Stejne jste dobri, jak to zvladate :)

    OdpovědětVymazat