pátek 24. května 2013

Jak jsme (nena)dojili

nebojte, není mi špatně, jen se protahuju

Od té doby co máme zvířata, se docela často směju. Směju jejich výrazům, jejich dovádění a taky se směju našim chovatelskoamatérským pokusům. Třeba včera.



Narodilo se poslední jehňátko - kluk jako buk. Snad proto se jeho máma rozhodla mít vemeno jako kráva s naditými cecíky. Jenže miminko takovouhle nadílku ani nebylo schopné nacpat do pusinky. A tak jsme zase chodili kojit. Beránek se naučil cucat dobře alespoň z jednoho menšího, ale ten druhý bylo třeba trochu odstříkat, aby se na mlíčko taky dostal. A tak jsem poprvé dojila :oD
Mlíko ve vemínku, jak proudí tam a sem, jsem cítila. Ale ven nešla ani kapka. Až po chvíli, poučená manželovými radami zkušeného, začalo mlíčko stříkat ven. Oddojila jsem, miminko mohlo lépe k vytoužené potravě, a já se, rozjařená z úspěchu, začala rozhlížet kolem.


Helemese, koza Balbína má taky pořádné vemínko. Kluci už jsou velký, pasou se, že by už tak nepili? Zkusíme to s ní za hodinu, odběhla jsem si pro rendlíček na trochu mléka.

Už když jsem se vracela, musela jsem se smát svojí naivitě. Kluci stáli pod mámou a brali ji jako o život, bříška vyboulená, ale to by bylo, aby se tam ještě něco nevešlo.
Třeba na nás ještě něco trochu zbylo! Mačkám cecík a u druhého je přisátý bílý kluk a nedá se odehnat. Z té mé jasně prázdné části ukápne několik kapek na dno rendlíčku.

"Tak co si z toho uvaříme?" špičkujeme se cestou domů s mou drahou polovičkou. "A ne že mi všechno vypiješ, ať mi zbyde na kafíčko!"
Koukám na ty čtyři kapky na dně a chlácholím ho: "Neboj, do kafe mít budeš!"



nemáte pocit, že se mi tu někdo směje?