sobota 29. června 2013

Dojíme

Emilka s dcerou

Kozí stádečko se nám poněkud scvrklo. Důvody byly různé. Pro některé skončil jejich odměřený čas na tomto světě a já doufám, že prožili spokojený život. Někteří zas byli utěkáři potížisté a svůj čas si tak v rámci dobrých sousedských vztahů ukrátili sami. To mě mrzelo mnohem víc. Pořád jsem čekala, že když koza vyroste, již se okem pletiva neprotáhne. Ale pro ni to neplatilo. Jakmile byla příležitost, zdrhla. A naučila to bohužel i drobotinu. A tak Amálku nahradila Emilka. Prázdno po jednom zvířeti, které jsme měli rádi, vyplnilo zvíře jiné. Komu odešel pejsek, ví, o čem mluvím. Dlouho neváháte. A my se ani nemuseli moc namáhat s hledáním, bylo to jednoduché, jako kdyby tahle kozulka měla opravdu najít nový domov právě u nás.


Neměli jsme sílu odtrhnout matku od dcery, navíc dcera je poloviční anglonubijka, která dává naději dobrého mléka do budoucna. Její máma je přítula, nevadili jsme jí od začátku.


Znovu vždy žasnu nad kozím vítacím rituálem. Jako když si Eskymáci třou nosíky. 
Koza je vskutku zvláštní zvíře.

Přivítání s Dorotou dopadlo dobře, žádné půtky.

A teď se jde prozkoumat terén. Malá se poslušně drží velké.
 

Ovce víc než nové kozy zajímá naše přítomnost. Co kdyby káplo něco dobrého.

Zbylí kozlíčci se diví novým tetám. Jsou poněkud větší než oni.

Krouží kolem nich v uctivé vzdálenosti.

Tak už jsme to tu oběhly skoro všechno a už se nám stýská po našem starém stádu.

Emilku bylo třeba podojit. Moc se jí nechtělo, tolik cizího kolem, z toho je i ostřílená koza nervózní. Ale nakonec mléko spustila. Výborné mléko. Více než dva litry, tak to už máme do kafe a i na jiné dobroty zbyde.