úterý 18. června 2013

Ze zahrady


Vždycky jsem chtěla mít zahradu spíš ve stylu přírodním než ve stylu, který díky propagaci dlouholetého TV pořadu povznikal na všech zahradách včetně těch venkovských, kam se podle mého soudu vůbec nehodí. Tak ji mám. Stinná zákoutí pod vysokými korunami stromů, nízké prorostlé kamenné zídky, pohledy zastíněné ovocnými i okrasnými keři namísto plotu z tújí. V užitkové části hokuspokusy ve stylu permakultury, velký kompost, který spolkne veškerý biologický odpad, vysoká tráva s kopretinami, zvonky, jetýlkem a dalšími lučními květy, která čeká na vhodnou dobu senoseče, aby skončila užitečně ku prospěchu zvířátek a ne na skládce v lese. A pak také velká rabata s květinami, které miluju. Lemují plot po celé délce zahrady a ještě kousek za roh a také přední část domu. Zní to romanticky?


Za tím vším je ukrytá tak velká dřina, že údržba ideálního stavu téhle zahrady při všech mých dalších aktivitách je nemožná. Neustále hasím, tj. sotva dopleju jeden konec, druhý už mi opět zarůstá. Ne že by to někomu vadilo. Květiny vykvetou i tak, přežijí ty nejsilnější rostliny, zeleninu i ovoce sklízím také, i když úroda není rekordní (nehnojím ničím kupovaným).







Tahle zahrada je živá. Občas v křoví vyvede svou omladinu paní ježková, z lesa k nám chodí na pravidelnou stravu veverčí rodinka (letos budou mít přímo ořechové hody), zahrada uživí ukřičené straky, sojky, hoduje tu žluna, drozdi i špačci, veselou písničku na špičce domu k večeru prozpěvuje kos. Z hromady dříví na topení doluje hlasitým poklepáváním pochoutky strakapoud. Pak je tu rehek zahradní, říkáme mu Fít pro jeho táhlé rozčílené hvízdání, také sýkorky a z čeho mám velkou radost, nastěhovali se sem vrabci. Ve starém hnízdě vyvedli své mladé a teď nám po zahradě vyzobávají všechno malé, co se hýbe. Je toho tu pro ně dost. Armáda komárů, čerstvě vylíhnuté mračno listokazů a další hmyzí potvůrky.

  


Z křovin i vlhčích míst záhonů se večer ozývá skřehotavá písnička rosničky. Občas se mi podaří vyhrábnout ze záhonu velkou blatnici, která se obratně během chvilky zase pozadu zavrtá do země, nebo z vysoké trávy vyplašit slepýše.




Se všemi těmito tvory jsem se sžila, i naše zvířátka je berou jako své spulubydlící, co sem patří.


Také tu ale máme jednu spolubydlící, ze které už takovou radost nemám. Nevím, kdy přesně se přistěhovala. Spatřili jsme ji loňské léto, jak se prosmykla pod brankou, absolutně ji nezajímal jekot mojí dcery (prý neslyší), ladně si proklouzla pod nohama židle, na které vylekaná dcera stála, a zmizela v květinách na mé skalce. Tak tam už tedy nepůjdu! A opravdu jsem vydržela až do podzimu skalku neplít. Na jaře jsem pak spráskla ruce nad tím zarostlým nadělením a celou skalku jsem musela z gruntu předělat. Na nezvanou návštěvnici jsem ale nenarazila. Vyhrabala jsem opět ropuší babičku obřích rozměrů, vyházela za plot celou armádu pestrobarevných hlemýžďů různých velikostí, poprala se o plevel s mravenci, kteří si ho urputně svými kusadly bránili jako maskování svých hromádek, ale nezvaný host nikde.

Až předevčírem. Něco jsem viděla za domem, polekaně nás informovala dcera. Je tu hodně ještěrek a slepýšů, pomyslela jsem si. Ale ostražitější jsem byla, to je pravda. Pořád jsem sledovala to místo, kde ji prý dcera zahlédla. A málem jsem na ni šlápla. Asi chodím potichu jako kočka. Lekly jsme se obě. Já vyjekla a ona se bleskurychle stáhla do úkrytu, stačila jsem zahlédnout jen ocas. Ještěrka ani slepýš to rozhodně nebyli, na to byl ocásek příliš velký. Tak je tu zpátky. Nebo tu s námi bydlí už rok a my si ani nevšimli.

Zmije v zahradě - vygooglila jsem si tohle heslo a dostalo se mi následující rady: Vynášet ji prý nemá cenu, jen se uvolní teritorium pro její kamarádku. Rada zní - ukliďte si, sečte trávu nakrátko, nenechávejte žádné kouty nebo hromady, kam by se mohla ukrýt. Jinými slovy, udělejte ze své živé zahrady druhý obýváček, tedy to, co jsem vlastně od začátku nechtěla.

Tak nevím, ale asi se začnu učit sžívat s hady. 


Mimochodem, znáte absurdní příběhy typu černá sanitka? U nás také jeden koluje. Prý je tu tolik zmijí proto, že je ochranáři vysazovali po okolí a že prý je rozhazovali po krajině z letadla :oD.