úterý 18. června 2013

Ze zahrady


Vždycky jsem chtěla mít zahradu spíš ve stylu přírodním než ve stylu, který díky propagaci dlouholetého TV pořadu povznikal na všech zahradách včetně těch venkovských, kam se podle mého soudu vůbec nehodí. Tak ji mám. Stinná zákoutí pod vysokými korunami stromů, nízké prorostlé kamenné zídky, pohledy zastíněné ovocnými i okrasnými keři namísto plotu z tújí. V užitkové části hokuspokusy ve stylu permakultury, velký kompost, který spolkne veškerý biologický odpad, vysoká tráva s kopretinami, zvonky, jetýlkem a dalšími lučními květy, která čeká na vhodnou dobu senoseče, aby skončila užitečně ku prospěchu zvířátek a ne na skládce v lese. A pak také velká rabata s květinami, které miluju. Lemují plot po celé délce zahrady a ještě kousek za roh a také přední část domu. Zní to romanticky?


Za tím vším je ukrytá tak velká dřina, že údržba ideálního stavu téhle zahrady při všech mých dalších aktivitách je nemožná. Neustále hasím, tj. sotva dopleju jeden konec, druhý už mi opět zarůstá. Ne že by to někomu vadilo. Květiny vykvetou i tak, přežijí ty nejsilnější rostliny, zeleninu i ovoce sklízím také, i když úroda není rekordní (nehnojím ničím kupovaným).







Tahle zahrada je živá. Občas v křoví vyvede svou omladinu paní ježková, z lesa k nám chodí na pravidelnou stravu veverčí rodinka (letos budou mít přímo ořechové hody), zahrada uživí ukřičené straky, sojky, hoduje tu žluna, drozdi i špačci, veselou písničku na špičce domu k večeru prozpěvuje kos. Z hromady dříví na topení doluje hlasitým poklepáváním pochoutky strakapoud. Pak je tu rehek zahradní, říkáme mu Fít pro jeho táhlé rozčílené hvízdání, také sýkorky a z čeho mám velkou radost, nastěhovali se sem vrabci. Ve starém hnízdě vyvedli své mladé a teď nám po zahradě vyzobávají všechno malé, co se hýbe. Je toho tu pro ně dost. Armáda komárů, čerstvě vylíhnuté mračno listokazů a další hmyzí potvůrky.

  


Z křovin i vlhčích míst záhonů se večer ozývá skřehotavá písnička rosničky. Občas se mi podaří vyhrábnout ze záhonu velkou blatnici, která se obratně během chvilky zase pozadu zavrtá do země, nebo z vysoké trávy vyplašit slepýše.




Se všemi těmito tvory jsem se sžila, i naše zvířátka je berou jako své spulubydlící, co sem patří.


Také tu ale máme jednu spolubydlící, ze které už takovou radost nemám. Nevím, kdy přesně se přistěhovala. Spatřili jsme ji loňské léto, jak se prosmykla pod brankou, absolutně ji nezajímal jekot mojí dcery (prý neslyší), ladně si proklouzla pod nohama židle, na které vylekaná dcera stála, a zmizela v květinách na mé skalce. Tak tam už tedy nepůjdu! A opravdu jsem vydržela až do podzimu skalku neplít. Na jaře jsem pak spráskla ruce nad tím zarostlým nadělením a celou skalku jsem musela z gruntu předělat. Na nezvanou návštěvnici jsem ale nenarazila. Vyhrabala jsem opět ropuší babičku obřích rozměrů, vyházela za plot celou armádu pestrobarevných hlemýžďů různých velikostí, poprala se o plevel s mravenci, kteří si ho urputně svými kusadly bránili jako maskování svých hromádek, ale nezvaný host nikde.

Až předevčírem. Něco jsem viděla za domem, polekaně nás informovala dcera. Je tu hodně ještěrek a slepýšů, pomyslela jsem si. Ale ostražitější jsem byla, to je pravda. Pořád jsem sledovala to místo, kde ji prý dcera zahlédla. A málem jsem na ni šlápla. Asi chodím potichu jako kočka. Lekly jsme se obě. Já vyjekla a ona se bleskurychle stáhla do úkrytu, stačila jsem zahlédnout jen ocas. Ještěrka ani slepýš to rozhodně nebyli, na to byl ocásek příliš velký. Tak je tu zpátky. Nebo tu s námi bydlí už rok a my si ani nevšimli.

Zmije v zahradě - vygooglila jsem si tohle heslo a dostalo se mi následující rady: Vynášet ji prý nemá cenu, jen se uvolní teritorium pro její kamarádku. Rada zní - ukliďte si, sečte trávu nakrátko, nenechávejte žádné kouty nebo hromady, kam by se mohla ukrýt. Jinými slovy, udělejte ze své živé zahrady druhý obýváček, tedy to, co jsem vlastně od začátku nechtěla.

Tak nevím, ale asi se začnu učit sžívat s hady. 


Mimochodem, znáte absurdní příběhy typu černá sanitka? U nás také jeden koluje. Prý je tu tolik zmijí proto, že je ochranáři vysazovali po okolí a že prý je rozhazovali po krajině z letadla :oD.

13 komentářů:

  1. já si lebedím, vidět tvou zahradu, to je požitek. jako tebe potkávat, Vladi. ať už zmiji nikdo z vás nepotká.

    OdpovědětVymazat
  2. Máš krásnou zahradu. Prozraď mi, kdo může za ty tújové ploty? Mám ráda tyhle stromy, sem tam někde pěkná túje, udělá parádu, ale ploty? Ty nemůžu ani vidět.. Naše zahrada je spíš užitková, takže živý plot má také..ale z malin(o: I když letos je to jen plůtek, loni bylo moc sucho a pruty vyrostly nízké. Ty letošní je díky vlhku (nechce se mi tomu v tom dnešním vedru věřit, že tam někdy stála voda..) už přerůstají, tak snad bude příští rok plot zase pořádný(o:

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdo může za tújové ploty? Já nevím, kde se ta myšlenka poprvé usadila. Snad,že je snadné je pěstovat, tvarovat? Pro mě jsou nudné a plné jedu, ale na zahradě jich mám taky pár (ne v plotu a postupně se jich zbavuji). Nemyslím si, že je s nimi menší práce. Soudím podle množství zvuků elektrických nůžek po okolí. Někdo si je rád tvaruje do rozličných tvarů, prosím, každý máme nějaký koníček. Ale před venkovskou chalupou to vypadá přinejmenším podivně, stejně tak jako nastlaná nadrcená kůra pod nimi, kterou je třeba kupovat. Nejsem vůbec odborník na zahrady, ale myslím si, že náš vkus hodně ovlivnilo to, co nám bylo léta předkládáno v televizi. Venkovská idyla o víkendech se proměnila v noční můru. V pátek to začne a v neděli večer končí - řev sekaček všeho druhu, různých fidlátek na ploty, co musí být zarovnané, jinak to nejde, co by tomu řekl soused. Když jsem byla malá, jediný "randál", co byl po vsi slyšet, bylo večerní naklepávání kosy a v určitém období na krátkou dobu zvuk pil, když se řezalo dříví na zimu.

      Maliny ti závidím, ty mi tady nikdy nerostly. Ani ostružiny. Ale mám kousek plotu borůvkového a kousek rybízového.

      Vymazat
    2. Ještě jsem chtěla říct, že jsou zahrady, na které jen koukám s otevřenou pusou a nechápu, jak je to možné, že lze vytvořit takovou krásu. Jednu takovou má moje kamarádka. Na jaře do ní vstoupí a s podzimem se teprve uchýlí domů. Pracuje v ní prakticky pořád, ale ten výsledek! Píchne do země prouteček nebo lísteček a on se jí zazelená. Prostě má zelené ruce.

      Vymazat
  3. No, tak tohle bych nesnesla... Živí tvorečkové všelijací mi nevadí - jsem nadšená z ještěrek, kuňky v tůňce (už u nás ale nebyla 2 roky a je mi smutno...)ptáčků všech velikostí a druhů, hraboše, ty už moc nemusím, lískové ořechy pěstujeme hlavně teda pro veverky:o)), ale jak to nemá nožičky.... Ještě žížaly, ty jo..
    Zas na druhou stranu - prý požírá právě ty hraboše a žáby taky?
    Taky by se mi líbila vyšší tráva se zvonky a kopretinami, ale hospodaříme tam na půl s tátou a ten má raději trávu na krátko... Občas nějaký trs blízko rybízu před sekačkou zachráním... Sice v záhonech plaju, ale už to tak nehrotím, jako kdysi a nechávám rostlinky, ať si to udělají po svém, jen je občas přičísnu :)
    U vás je krásně....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvoje zahrada je oáza, nad tou jen vzdychám. Je vidět, že ji milujete.
      Taky seču sekačkou - tam kde denně chodím a nestíhám to usíct králíkům. Letos jsem sekla zatím jen jednou. Opravdu nechci být otrokem nějakého pitomého stroje, co žere energii ze sítě i moji vlastní. To je moje filozofie, ale chápu, že někdo to má jinak. Tomu by se asi naše zahrada nelíbila. Připadala by mu neupravená.

      Vymazat
  4. Snad Tě to, Vlaďko, trochu uklidní:

    "Uštknutí zmijí obecnou neznamená, po vyloučení těžké anafylaxe, většinou pro postiženého, a to ani pro dítě, závažné ohrožení. Nicméně je žádoucí přistupovat k postižení s plnou vážností."
    MUDr. Jiří Valenta, Klinika anesteziologie, 1. LF UK a VFN v Praze

    Vaše zahrada je taková, jaká má přesně být. Domovem zvířat a rostlin, do kterého může člověk v míru vstoupit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se ani tak nebojím o sebe, jako o psa. Uštkla ho zmije přesně před rokem. Přežil, ale užili jsme si o něj hodně strachu, mocně to s ním zacvičilo, mysleli jsme, že to nezvládne. Jediné, co veterinář mohl, byla injekce na povzbuzení srdce. A my pak do něj celou noc lili kafe. On je takovej hlupáček důvěřivej, ke všemu hned strká svůj zvědavý nos.
      Malé děti tu nemáme a velké si dají pozor. Zmije jsou tu všude. Když ji nepotkám v zahradě, potkám ji v lese nebo u cesty. Je to stejná pravděpodobnost. Jen v té zahradě je to takový víc nepříjemný pocit.

      Přidám zdejší příhodu pro pobavení. Jistá paní byla na borůvkách a uštkla ji zmije. Usoudila, že musí k lékaři, dojela na kole domů, chlapi zrovna popíjeli pivko u televize a nějak nereagovali. Tak paní nasedla na vlak, dojela si k lékaři sama a tam si poslušně sedla do čekárny až na ni přijde řada. Přežila. Nevím, jestli bych byla taky tak odolná :-)

      Vymazat
  5. Zmiji bych v zahrade nechtela,ale kdovi,jestli ji nemame a nevime o tom.Kdyz o tom vim,je to hned spojene se strachem,co si budeme povidat.Tva zahrada je uzasna a urcite je v ni hodne vil a elementarnich bytosti,takove zahrady maji moc rady.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A nemají podobu motýlů, žabiček a hadích královen? Takové bytosti tam vídám.

      Vymazat
  6. Krásnou zahrádku máte, a žabky, jé to by se mi taky líbilo:-)))
    Ajka

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Vlaďko.

    Svého času jsem měla ze zmijí smíšené pocity. Taky jsem je vídala "na svém" a děti byly malé... Pamatuju si jak dneska na den, kdy mi nejmladší tehdy čtyřletý synek přišel říct, že si povídal s hádkem a vedl mě na místo diskuse. Tmavá zmije. Povídala, syčela. Tehdy jsme si vysvětlili, že tmaví a ti klikatí hádci potřebují klid. Byla jsem pak dlouho napružená a hlídala prcka. Po povodni v 2002 zmije od nás zmizely., nevídám je ani v lese.
    A...fakt mi najednou chybí.
    Jana

    OdpovědětVymazat