sobota 10. května 2014

Pojďte, holky, pojďteeee!!!


 V máji přišla hojnost pastvin a s tím naše oblíbené přehánění. Není to vůbec problém. Stačí párkrát zatleskat a zavolat: "Poďte, holky, poďteeeee!!!" A holky jdou. Ne! Holky se ženou s hlasitým béé, méé za vidinou šťavnatého porostu. Ani večerní přehánění není problém. Moje zatleskání a zavolání slibuje pochoutku na závěr. Někdy trochu šrotu, někdy trochu tvrdého pečiva, někdy něco jiného a někdy NIC (jenže to ony dopředu nevědí). Bééé, méé, úprkem běží nazpátek a když už jsou tam, tak se rozejdou po svých - kozy někde nahrabat seno, okousat jehličí nebo kůru a ovce doždíbat travičku, co přes den vyrazila, jim stačí málo, mají na to dobré pysky.


Většinou mě celé více než dvacetihlavé stádo obstoupí, lezou mi do kapes, co kdyby tam něco bylo, šťouchají do mě hlavou, abych si všimla, a odhánějí žárlivě druhé, protože co kdyby nezbylo. Nechávají se klidně drbat pod bradou i na hřbetě, poplácávat, i pusinku na čumák by snesly.
Tak jsme si je naučili a toho využíváme ke svým záměrům, protože občas je třeba je odchytit.




Jenže! ani taková ovce není nijak hloupá. A moc dobře pozná, když se děje něco nepatřičného. Třeba ušní známky pro jehňata. Matky okamžitě zbystří. Do této chvíle si potomků nevšímaly, mladí si mohli hlasivky uječet. Jakmile ale cítí něco ve vzduchu, okamžitě se spojí v jednolitý šik a začne závod kdo s koho. Mámy učí mladé kličku vpravo, kličku vlevo, skok přes překážku, proskok okem pletiva,... Honit se s nimi nemá smysl. Přicházím tedy se lstí. Sypu do korýtek šrot, lákám je na pečivo nebo olistěnou větývku. Část stáda obelstím, ale vytrvalci v podobě Jenůfy a Bárbry mi na to neskočí.

Pořídili jsme si tedy hůl. Dostal ji manžel pod stromeček. Coby čerstvý důchodce se cítil uražen a ponížen hloupým vtipem, než se mu dostalo poučení, že to není hůl, o kterou se bude opírat, ale hůl, kterou bude něco lapat. Taková nenápadná prodloužená ruka.

Což o to, pomůcka je to náramná. Lapit jí můžete pod krkem, za zadní nožku nebo při intenzivním tréninku i za obojek. Jen musíte být připravení na úprk zvířete a na jeho sílu. Tak se občas stane, že nám zvíře odkluše i s holí, rána do holeně takovým bytelným dřevem taky není nic moc. Ale nakonec se podaří polapit i zbytek stáda.


Bylo třeba odčervit. Znamená to chytit všechny jedince a vpravit jim emulzi do krku tak, aby ji jazykem zase nevybryndali ven. Využili jsme přehánění na pastvu. Poďte, holkýýý! křičím a ony šly. Polapené u vrátek dostaly svou dávku. Ty první. Ty vzadu čuly nějakou neplechu. Pastva láká, vysoká tráva jim mává v ústrety, ale je třeba projít vrátky a tam stojí ti dva a něco proti nám piklí. Opět to byla Jenůfa a Bárbra, komu se s námi zachtělo hrát na honěnou. A opět pomohla pastevecká hůl.  Ale holky se brání, zuby stisklé, hlavou mávají na všechny strany.


Kdybys je posadil, byly krotší, radím moudře manželovi. Snaha tu je. Manžel couvá, ovce couvá, docouvali až na druhou stranu cesty, ale posadit se ji nepodařilo. Počkej, já jí podrazím nohy! podkopávám zadní nožky ovci. Bohužel se mi podařilo podkopnout i tu manželovu. Ovčák i s ovcí se překvapení oba válí v trávě, já se div smíchy nepotrhám, vrhám se s odčervovadlem dolů na trávník a teď se ještě trefit do toho správného krku.

Zase jsem si prodloužila život o pár minut. Nemít tohle stádo, tak si ani pořádně nezacvičím a ani se tak od srdce nevychechtám.