pondělí 2. června 2014

Pohled z okna


V posledních dnech můj pohled z okna vypadá takto. I když byly dny ubrečené, azalkám a rododendronům to nevadilo. Naopak, letos rozkvetly obvzvlášť krásně. Konečně jsem se tedy také dočkala. Pořád se totiž nepřestávám divit tomu, že ačkoliv jsme tak nanejvýš 300 m nad mořem, je tu mnohem chladněji než vídám na obrázcích vás blogerek, které žijete třeba i v horách.


Práce mě pořád nějak předhání. Stačilo pár dní dešťů a zahrada mě opět přerostla. Kolem Velikonoc jsme se s manželem pustili do plůtku kolem záhonů. Nebyla to nějaká módní záležitost, i když se mi tyto proutěné plůtky líbily vždycky, ale naprostá nutnost. Naše psisko mi postupem času během dvou let zadupávalo do země mou desetiletou práci i sbírku denivek. Ačkoliv by Krok tento plůtek mohl hravě přeskočit, respektuje ho. Je to hranice, kam nesmí. Podél plotu jsme mu ponechali tři místa, kde si může zaštěkat na kámoše i vetřelce. A funguje to! Konečně začalo všechno růst, tak jak má.



Jen si našel nové místo k zahrabávání kostí - skalku pod okny. No, skalku, ona je to už zase spíš džungle. A v té džungli se zalíbilo mnoha živočichům. Ještěrky, žabky nebo slepýše beru za normál, ale žáby přilákaly něco většího - úžovku obojkovou, která má určitě více než metr. Žila tu i loňský rok. Trochu jsme se obávali, aby si na ni Krok nezvykl a neopakovala se pak nepříjemná historka se zmijí, a tak jsme ji opatrně odchytili a odnesli na louku. Asi se vrátila. Při rychlosti, jakou se umí plazit to pro ni není tak daleko. Nebo je to její sestra. To nepoznám, ale už to tak nechám. Když vím, že to není zmije, nebojím se.


Už jsem dávno vzdala boj s přírodou v tom, že si do zahrady budu vysazovat to, co se mi líbí. Les je mocný soupeř. Kořeny nedalekých borovic protkávají pod povrchem celou plochu před domem a odsávají vodu, kterou se snažím rostlinám dávat. Daří se tu nejlépe jen těm lesním nebo skoro lesním, navyklým skromnému prostředí pod stromy. A tak jsem to přestala řešit. Nechávám tu rozrůstat se kapradí, konvalinkám nebo kokoříku. Každoročně se mi samy vysévají náprstníky nebo orlíčky. Hosty - funkie jsou tu jako doma. A radost z květů mi přinášejí denivky, těm přísušek nebo polostín nevadí.







Vzadu za domem je to teprve ta pravá džungle! Loučka pod ovocnými stromy čeká na červnové teplé dny a naši kosu a hrábě. Mám radost, že se sem vrátily zvonky a kopretiny, taky třezalka, řebříček a další luční bylinky. Králíčkům angoráčkům to bude nasušené chutnat a já mám co do vázy.


Kozule a ovečky mají z narostlé trávy taky radost. Osíkám srpem kolem záhonů a vozím jim to na přilepšenou. Vítají mě s halasem. Od kozenek už za to denně dostávám mlíčko, takže už byl několikrát sýr. Jsem unavená, ale spokojená. Všechno je, jak má být. Hezké dny všem!