pátek 4. července 2014

Konečně jsem se dočkala...


Nad Evelínou už jsem prostě "zlomila hůl". Všechny pokusy o rozmnožení králičí rodinky končily vždy stejně. Evelína porodila a do druhého dne byli všichni její mladí roztahaní po kotci. Rozhodla jsem se, že ji nechám dožít kvůli vlně a sem tam jsme si vzpomněli, že bychom to přece ještě jednou naposledy mohli zkusit.

Letos nějak nestíháme, práce máme až nad hlavu, a tak si ji usnadňujeme, jak můžeme. Začala jsem oba chlupáče dávat pod přepravku, abych pro ně nemusela síct trávu. Putovali pod přepravkou kolem všech míst, kde jsem potřebovala mít vysečeno, a tím mi pomáhali udržovat zahradu. Docela jim to svědčilo. Evelína pěkně přibrala na váze. A tak jsme to ještě jednou už asi po šesti marných pokusech znovu vyzkoušeli.

Poněkud neupravená Evelína. Nechci na ni teď sahat, aby se zase nezjančila.

Mladí byli vrženi do hnízdečka v rohu. Chodili jsme kolem králíkárny po špičkách. Druhý den bylo hnízdo přestěhované na druhou stranu kotce. Ó jé! říkala jsem si. Je to tu zas. Ale malí vydrželi i do druhého dne. A pak i do třetího. Zakázala jsem manželovi nastartovat jakýkoliv hlučící nástroj. Sousedé odvedle nedorazili, ti další o kus dál měli trávník vypálený, takže se neseklo. Všude vládl neobvyklý klid.
 Teď už jsou jim dva týdny. Hnízdo vypadá opečovávané, malí jsou jako buclíci, obrostli a začínají protírat červená očka. Jen je mi záhadou, že na začátku jsem měla pocit, že jich je šest, pak jsem napočítala čtyři a nakonec jsou tři. Buď jsem se v těch růžových nožičkách se svým chabým zrakem špatně orientovala, nebo je něco postupně likviduje. Je to macecha Evelína nebo něco zvenku?

Máte s tím někdo podobnou zkušenost?

Malí se hřejou navzájem