sobota 23. srpna 2014

Když ovce pláčou

Sněženka a její dvojčata

Život s ovečkami není jen samá radost, spokojenost a romantika, jak by se z pohledu z vnějšku mohlo zdát. Ano, máme radost z toho, když nám bečící stádo běží naproti a zvědavě očuchává kapsy nebo kbelíky, co přinášíme. Ano, prožíváme spokojenost i chvíle štěstí, když přijdou na svět kudrnatá nohatá stvořeníčka a prospívají, rostou před očima, vesele dovádí na pastvině a svádí mezi sebou první trkací souboje. Ano, jsme spokojení, když vidíme, jak všem chutná seno naložené v jeslích nebo pokosená tráva ke zpestření jejich pastvy. Ano, všechno dohromady i s čerstvým kozím  mlékem, sýrem nebo tvarohem k večeři je romantika všedních dní.
Je to ale romantika každodenně vybojovávaná s různými událostmi, které život přináší. S událostmi, které občas sráží až na kolena a člověk začne pochybovat o sobě, o samotném smyslu konání.

Už z dálky jsme věděli, že je zle. Sněženka pláče. Nebylo to takové to hrubé Behéé, které volně přeloženo do lidské řeči znamená asi toto: "Hele, holky, už jdou!!! Něco se bude dít. Bude bašta! Budou mlsky! Jde se na pastvu!"
Dlouhé, protáhlé, naříkavé Beeeeee! v sobě neslo: " Tak kde jsi? Pojď se napít! Všichni už jsou venku! Odpověz mi! Pojď ven!"
Jenže Sněženčina jehnička Žížalka už jí nemohla odpovědět.



 Jméno dostala podle toho, jak vypadala hned po narození. Taková hubená žížala. Letos jsme byli pyšní na to, že nám žádné jehně po narození neuhynulo. Byli jsme připravení. V zásobě různé přípravky pro posílení imunity, rozběhnutí trávicího traktu, atd. Povedlo se. Přežila i Žížala, která byla poloviční ve srovnání se svými sestřenicemi. Od začátku to ale byl boj. Loňské mládě Sněženka odmítla krmit. Uhynulo do druhého dne. Letos porodila dvojčata a od začátku jsme s ní sváděli boj, aby jim postála a dala jim napít. Když už bylo vyhráno a jehňata se s matkou sžila, začala jejich máma chřadnout. Vyhublá Sněženka měla co dělat, aby svá dvojčata uživila. Oslabenou ji ještě více decimovali parazité. Museli jsme několikrát odčervovat. Aby se sebrala a zesílila, zbavili jsme ji co nejdříve beránka (u valašek se musí čekat 100 dnů kvůli kontrole užitkovosti, pak se teprve může zabíjet nebo prodávat). Když už konečně Sněženka začala víc vypadat jako ovce a ne jako hubená koza, začala být nápadná svých chováním Žížala. Na pastvu ty dvě chodily vždy poslední, u jeslí moc nejevila zájem o seno. Myslela jsem, že se bojí. U jeslí je to vždycky boj, nejsilnější vyhrávají a slabší čekají, až se uprázdní místo. Pak už mi to začalo být podezřelé. Bylo jasné, že jí něco je. Ale co? Zvíře vám to neřekne. Neleží, nenaříká, jen netečně stojí s hlavou sklopenou.

Často se říká "hloupá ovce". Ale my víme, že tahle stvoření hloupá nejsou. A mají cit. Každá naše ovce, která přijde o mládě, dokáže dva dny naříkavě bečet. Volá své dítě. Touto dobou je slyšíme "plakat" častěji. Jejich mláďata odcházejí, ať už je to z důvodů změny majitele, nebo jiných. Naštěstí ovce mají krátkou paměť a brzy zapomenou.


Je čas myslet na novou generaci. Všechny bahnice mají před sebou dva tři měsíce, aby nabraly sílu před zimním obdobím a další březostí. A my jsme zase o další zkušenost bohatší. Nemá cenu zachraňovat to, co si příroda za pár týdnů stejně vezme. Přináší to jen více starostí, více smutku a zklamání.


10 komentářů:

  1. Vladi, to je mi moc líto, že jste přišli o vypiplanou jehničku!!!! Když jsem četla to tvé povídání, tak jsem i já měla slzu na krajíčku. A s tím zachraňováním máš pravdu, ona ta příroda nejlíp ví kdo má přežít a kdo ne. A platí to nejen pro zvířátka, ale i v tom našem lidské bytí a že moc dobře vím o čem mluvím. Přeji lepší dny a zdraví těm holkám bečivým .... teda nejen jim ...

    OdpovědětVymazat
  2. Bohužel i to je život.
    A blbě se s touto stránkou chovatelství svěřuje.

    OdpovědětVymazat
  3. To je právě to, proč se do chovatelství úplně nehrnu. Z domova to znám a vždy to člověku přináší smutek a i ty pochybovačné úvahy, jestli to má všechno smysl. Je to práce, starosti, radosti i smutek. Pro mě je nejhorší zabití každého zvířete. Já bych si třeba klidně nastěhovala domů v zimě i ty srnky a veškerou zvěř, protože si myslím, že je jim zima:-)))). Vladi pěkné dny Věra

    OdpovědětVymazat
  4. To je škoda, že jehnička nevydržela. Já jsem tento týden taky byla dost zdrblá. Drželi jsme si beránků, protože tam ještě byly možnosti nepříbuzenské plemenitby. Dovoz beránka z Rakouska byla dost komplikovaná záležitost. Museli jsme proto mít ovce rozdělené do tří skupin. Jedna z nich byli dva lonští beránci - dvojčata a jeden letošní odstavený. Byli v lese, měli dost pastvy. Pak přišly deště a po nich vedra. Minulý týden na nich pořád seděly takové kovové zelené mouchy. Nic mi nedocházelo. Pak uhynul jeden a ti druzí dva byli malátní. Tak honem je odvézt k veterináři. Jak jsme jednoho chytali, vyškublo se mu trochu vlny na hřbetě a pod ní živá rána plná červů. Oba měli vysokou horečku, dostali antiparazitika a antibiotika. Nicméně ráno uhynul další z dvojčat, Nejmenší letošňák byl naživu, neměl toho tolik. Tak jsme ho ostříhali, měl taky pár ranek. Vydezinfikovali jsme ho a nastříkali čímsi proti všelijakým breberkám, aby na něho mouchy nešly. Oba už od doktora šli na zahradu, ne do lesa. Malý se krásně zotavuje, toho jsme zachránili. Ti dva zašli na naši nevědomost. Máme ovce čtvrtým rokem, z toho tři roky v tom lese, ale tohle jsme ještě nezažili. Byly to mouchy bzučivky. Normálně kladou do mršin, ale někdy i do rozmoklé, zapařené kůže. O 150-200m dál od nich byli další dva beránci a v jiné ohradě dvě ovce s jehňaty. Po pečlivé kontrole hřbetů na nich nic nebylo. Prostě dost nechápu. Jsme nyní více poučeni, s nějakým eko a bio chovem to asi moc nepůjde. Takže pro příště jsem na jeden malér poučena a budu si vědět rady, musím koupit zvířecí teploměr. Taky si musím nechat jen ty ovce, které jsou dobře chytitelné, abych je mohla líp kontrolovat. Jenže kdovíco zase přijde. Prý se k nám šíří typ bzučivky z Afriky a Středomoří, klade i do neporušených tkání. Je to už v Rakousku a i u nás na Znojemsku, platí na ni jen pořádná zima a ovce pořád kontrolovat, stříkat, odčervovat. Takže jen co jsem se trochu zbavila tasemnic, tak zase tohle. Manžel div nebrečí, já jsem ta necita, která uvažuje pragmaticky co a jak s tím, ovšem omyl, žere mě to uvnitř dost a dost. Ach jo. MarunaP

    OdpovědětVymazat
  5. Vladko s tim zachranovanim mas pravdu ,take nam to chvily trvalo nez jsme se stim smirily.Tady u nas je nemoc ktera se jmenuje Ovine Jone's ,ovce muze jist a jist a pritom hubne a nakonec padne ,ted uz na to mame ockovani tak zase o jednu praci navic.Mozna ze holky mely napadena jatra a jsou chudokrevna kdyz ono je tolik moznosti co by jim mohlo byt a kdyz neudelas pitvu tak nevis.Jak pise MarunaP o mouchach tak to je obrovsky probmen ty hnusny potvory jak najdou neco vlhkeho a pro ne krasne vonaveho tak hned kladou vajicka a kdyz se to nezjisti tak ty potvurky dokazou ovci otravit.Uz je pro to preventivni postrik ktery ma ucinek az tri mesice ale kdyz nekdo chce byt eko tak takove veci nemuze pouzivat a potom je to neustale kontrolovani ale vsak vy to holky sami vite.

    OdpovědětVymazat
  6. Děvčata, soucítím s vámi a vašimi zvířátky. Ani jsem netušila co ovečky může postihnout a postihuje a tím i vás jako chovatele. Smekám klobouk co všechno musíte hlídat. Držte se, určitě bude líp! Přeji pohodové dny! Ala

    OdpovědětVymazat
  7. Jak je vidět, každá oblast má nějaké své nástrahy. Člověk se učí za pochodu. Problém střídá problém, je třeba ho řešit a jak se vyřeší, vyvstane jiný. My bychom se tady bez prostředků proti parazitům vůbec neobešli. Brzy zjara začnou klíšťata, pak se vylíhnou komáři a mouchy, s novými zvířaty jsme si zavlekli mezi kozy všenky, to je taky úporná potvora, a o vnitřních parazitech ani nemluvím. Bez pravidelného odčervování bychom se vůbec neobešli. Nemáme možnost střídání pastvin, tak je to takový koloběh. Nejvíc je mi líto, když musím za celý týden nadojené mléko vylévat. Už ho pak nechce ani pes, ani kočky. To všechno se dá zvládnout. I s průjmy, které občas z různých důvodů přijdou, se už umíme vypořádat. Někdy ale člověk neví, co se děje. Ovečka byla nažraná, nebyla vyhublá, zřejmě nějaká nemoc nebo něco špatného sežrala - chodí sem hodně lidí a strkají jim kdeco. Taky je pořád mokro, mokrá pastva jim taky nedělá moc dobře. Nechce se mi ale po ničem dál pátrat, protože mě to vždycky akorát vyděsí. Vidím pak za vším jen ty nejhorší choroby, co se můžou vyskytnout. Ostatní jsou zdraví s velkou chutí k jídlu, nejstarším kusům přezdívám buldozerky, jsou jako tank. I ostatní jehňata už dorůstají svoje mámy. Příroda by to zařídila přirozeným výběrem a já se to budu muset naučit taky. A jak říká Ella. Je třeba chodit s očima na šťopkách a všímat si každé změny. Např. ty mouchy u nás vždy signalizují, že je zvíře nemocné. Ty to cítí první. Začnou lézt zvířeti do očí, do nosu, sedat po hřbetě, to hned vím, že je zle. Bzučivky tu naštěstí nejsou, bylo by jim tu zima. Věřili byste, že už chodím v teplých vlněných ponožkách? Letní teplota 10 - 12 °C - nic moc. Na pastvině to vypadá, jako by byl už podzim.

    OdpovědětVymazat
  8. To bylo tentokrát smutné čtení. Nemám své vlastní ovečky, jen ty od sousedů za plotem.... moc se o ně nestarají, kříží kříženky a jehňata podle toho vypadají.... sice jich bylo letos hodně,snad každá ovečka měla dvojčata, nic neuhynulo, ale jsou to takový divní, jako "zpitvoření" tvorečkové .... stejně je nakonec sní. Ať přijdou jen lepší a lepší dny! Pavla LuciUs.

    OdpovědětVymazat
  9. Jéje, chovatelský příběh se smutným koncem. Kolik já už vybrečela slz a každý rok tvrdím, že už nic piplat nebudu. Ale stejně to nevydržím. Loni vypiplanou jehničku musel muž zabít se zlomeninou pánve, byla chyba vrátit jí do stáda, kosti asi na umělé výživě nebyly tak pevné a beran, který na ní skočil nejspíš moc těžký. Vždy to vnímám jako vlastní selhání.
    Ovci, kterou jsme v zimě vyléčili ze silného zánětu a zahlenění kombinací všemožných i nelékařských metod, nakonec napadli krkavci a muž jí musel utratit. Stačilo, že se jeden den pozdržela od stáda u lesa.
    Snažím se to vnímat jako přirozenou věc, ale často musím přemýšlet o tom, že některé věci právě díky našemu působení v rovnováze příliš nejsou.
    Pastviny pečlivě střídáme a odčervovat musíme stejně.

    OdpovědětVymazat