sobota 23. srpna 2014

Když ovce pláčou

Sněženka a její dvojčata

Život s ovečkami není jen samá radost, spokojenost a romantika, jak by se z pohledu z vnějšku mohlo zdát. Ano, máme radost z toho, když nám bečící stádo běží naproti a zvědavě očuchává kapsy nebo kbelíky, co přinášíme. Ano, prožíváme spokojenost i chvíle štěstí, když přijdou na svět kudrnatá nohatá stvořeníčka a prospívají, rostou před očima, vesele dovádí na pastvině a svádí mezi sebou první trkací souboje. Ano, jsme spokojení, když vidíme, jak všem chutná seno naložené v jeslích nebo pokosená tráva ke zpestření jejich pastvy. Ano, všechno dohromady i s čerstvým kozím  mlékem, sýrem nebo tvarohem k večeři je romantika všedních dní.
Je to ale romantika každodenně vybojovávaná s různými událostmi, které život přináší. S událostmi, které občas sráží až na kolena a člověk začne pochybovat o sobě, o samotném smyslu konání.

Už z dálky jsme věděli, že je zle. Sněženka pláče. Nebylo to takové to hrubé Behéé, které volně přeloženo do lidské řeči znamená asi toto: "Hele, holky, už jdou!!! Něco se bude dít. Bude bašta! Budou mlsky! Jde se na pastvu!"
Dlouhé, protáhlé, naříkavé Beeeeee! v sobě neslo: " Tak kde jsi? Pojď se napít! Všichni už jsou venku! Odpověz mi! Pojď ven!"
Jenže Sněženčina jehnička Žížalka už jí nemohla odpovědět.



 Jméno dostala podle toho, jak vypadala hned po narození. Taková hubená žížala. Letos jsme byli pyšní na to, že nám žádné jehně po narození neuhynulo. Byli jsme připravení. V zásobě různé přípravky pro posílení imunity, rozběhnutí trávicího traktu, atd. Povedlo se. Přežila i Žížala, která byla poloviční ve srovnání se svými sestřenicemi. Od začátku to ale byl boj. Loňské mládě Sněženka odmítla krmit. Uhynulo do druhého dne. Letos porodila dvojčata a od začátku jsme s ní sváděli boj, aby jim postála a dala jim napít. Když už bylo vyhráno a jehňata se s matkou sžila, začala jejich máma chřadnout. Vyhublá Sněženka měla co dělat, aby svá dvojčata uživila. Oslabenou ji ještě více decimovali parazité. Museli jsme několikrát odčervovat. Aby se sebrala a zesílila, zbavili jsme ji co nejdříve beránka (u valašek se musí čekat 100 dnů kvůli kontrole užitkovosti, pak se teprve může zabíjet nebo prodávat). Když už konečně Sněženka začala víc vypadat jako ovce a ne jako hubená koza, začala být nápadná svých chováním Žížala. Na pastvu ty dvě chodily vždy poslední, u jeslí moc nejevila zájem o seno. Myslela jsem, že se bojí. U jeslí je to vždycky boj, nejsilnější vyhrávají a slabší čekají, až se uprázdní místo. Pak už mi to začalo být podezřelé. Bylo jasné, že jí něco je. Ale co? Zvíře vám to neřekne. Neleží, nenaříká, jen netečně stojí s hlavou sklopenou.

Často se říká "hloupá ovce". Ale my víme, že tahle stvoření hloupá nejsou. A mají cit. Každá naše ovce, která přijde o mládě, dokáže dva dny naříkavě bečet. Volá své dítě. Touto dobou je slyšíme "plakat" častěji. Jejich mláďata odcházejí, ať už je to z důvodů změny majitele, nebo jiných. Naštěstí ovce mají krátkou paměť a brzy zapomenou.


Je čas myslet na novou generaci. Všechny bahnice mají před sebou dva tři měsíce, aby nabraly sílu před zimním obdobím a další březostí. A my jsme zase o další zkušenost bohatší. Nemá cenu zachraňovat to, co si příroda za pár týdnů stejně vezme. Přináší to jen více starostí, více smutku a zklamání.