pondělí 27. října 2014

Mám ráda ten okamžik...


... kdy se tkanina po přestřižení osnovy uvolní a ze zbožového válce se kousek po kousku rozvinuje do své úplné krásy. Tentokrát to bylo s překvapením, protože v pořadí třetí vlněný koberec byl na stavu téměř půl roku a práce na něm pokračovala jen tehdy, když jsem byla schopná připříst trochu další příze. Nakonec jsem zapomněla, jak byl utkaný na začátku i kam jsem si to vlastně poznamenala.
Tak to už nikdy více! Nezačnu tkát, dokud nebudu mít dost napředeno, a spolu s poznámkami budu muset schovávat i fotodokumentaci. Jinak všechny moje výrobky budou mít jiný konec než začátek a za umělecký záměr to jen těžko schovám. Že se na svou paměť spoléhat nemůžu jsem si potvrdila už mockrát a i tady mě zradila.



Na druhou stranu se mi znovu potvrdilo, jak spolu přírodní barvy všechny pěkně ladí a vzájemně se doplňují. Bylo celkem jedno, co jsem si zrovna připředla, stačilo trochu kontrastu.

Takže poučení na závěr:
  • měj dost materiálu (dvakrát měř a jednou řež)
  • všechno zapisuj, i ten sebemenší detail, a to srozumitelně, protože po půl roce už nevíš, co jsi tím myslela
  • snaž se práci dodělat co nejdříve (tady tedy neplatí, že "práce kvapná - málo platná")


Teď ještě musím vymyslet, co udělat s barevnými konci na okraji koberce. Nechtěla jsem, aby mi vyčnívaly uvnitř koberce, tak teď mi trčí na okrajích. Spravil by to nějaký pěkný lem, asi...