pátek 17. října 2014

Učím se tkát tapisérie


Do Jindřichova Hradce to nemám daleko, navíc je to město mého dětství. Prochozené mám tohle město natolik, že mi zevšednělo a přestala jsem vnímat jeho krásu. I jeho historii. Mám ji kdesi zastrčenou v paměti, ale můj zájem se soustředil spíš na vzdálenější místa.
Platilo to i v případě pátrání po kurzech. Nějaký čas už si říkám, že objevovat si všechno sama je skvělé dobrodružství, ale jako každé dobrodružství i tohle je hodně náročné na čas i na peníze, neboť odborná literatura, hlavně ta zahraniční také něco stojí, chybami se sice člověk učí, ale často ho chyba znovu a znovu vrací na samý začátek... Prostě chybí mi odborná rada, zkušenosti těch, co své řemeslo opravdu umí, nebo informace, které k řemeslům patří. A jako bonus, co není k zahození - kontakt s lidmi, kteří jsou naladění na stejné vlně, nejen té vlněné. 

Všechny kurzy, které by mohly přicházet v úvahu, pro mě byly příliš vzdálené. Nejde tu ani tolik o kilometry, jako o možnost odjet z domu na dobu delší než dva dny. A najednou mě to div nepraštilo po hlavě. Vždyť Jindřichův Hradec je také město gobelínů, místo slavné dílny Marie Hoppe Teinitzerové. Úplně náhodou jsem přišla na to, že kurzy tkaní se v Hradci pořádají už nějaký ten rok. Hned jsem se přihlásila do dvou kurzů - tkaní tapisérií a tkaní na stavu. Oba kurzy byly skvělé, v obou jsem se naučila nové věci, získala nové zkušenosti, poznala skvělé a zručné lidi. Postrčilo mě to o kus dál, v hlavě se mi zrodily nové plány i směry, kterými se vydat. 
Původně jsem si nechtěla stěny bytu krášlit vytkávanými koberečky, chtěla jsem se naučit gobelínové techniky a ty pak využít dále při tkaní koberců. Ale setkání s lektorkou paní Milevou Müllerovou, pro kterou jsou tapisérie celý její život a láska k nim i to, jak jim rozumí, z ní sálá na všechny strany, mě postrčilo i směrem, kterým jsem vlastně jít nechtěla.

vzorník základních gobelínových technik

V expozici Domu gobelínů jsem měla možnost prohlédnout si i materiál, ze kterého vznikaly moderní tapisérie. Jak ten se podobal vlně valašek. Byla by to další možnost využití, další důvod, proč by krásná vlna neměla skončit v odpadu. Domluvila jsem si další pokračování kurzu a tentokrát už s vlastní vlnou. A předla jsem a předla... Můj starý kolovrat na len se ukázal jako skvělý pomocník při předení nitě tenké a ne moc zkroucené.


A příjemné bylo i to, že bylo co příst. Všechny ty načesané zásoby z léta, výběr odstínů přírodních barev, jako bych už v létě tušila, co se bude dít :-)


Tak tady jsou mé první  zásobníky s vlnou valašek. Šikovné ruce mužských z mé rodiny vyrobily rám, obrousily vidličku na pracovní nástroj a já se těším na zítřek, až budu do napnuté osnovy vytkávat motivy a ponořím se do tajů starobylé a krásné techniky, jakou tkaní je.