čtvrtek 13. listopadu 2014

Podzim u nás...

Jedna z Oskarových krásných kozích slečen

... u nás je podobně hektický, jako jaro. Jaro se nese ve znamení mláďat a střiže, podzim v podstatě také. Myslela jsem, že letos nechám ovečkám jejich vlnu růst celý rok, ale ony už se sotva nesly. Viditelně se jim ulevilo, když jsme je před námluvami té vlněné zátěže zbavili. A ano, jsou tu námluvy. Kozy už mají ty své za sebou, kůzlata budou nejspíš na světě už v zimě. Berana jsme mezi holky vypustili teď, takže rození bude postupně a zabere celé jaro.

Kozel Oskar se osvědčil a o jeho schopnostech se dozvědělo i okolí. Začaly se mu sjíždět nevěsty z blízka i daleka. A jaké! Jedna fešanda za druhou. Hned bych si zamluvila kůzlátko, kdyby u nás už nebylo takové stádo :-(


No, a začali jsme zasušovat. Kozí mléko mi bude skutečně chybět. Zvykla jsem si na něj. Srovnalo mi zažívání a nějak si nedovedu představit, že teď budu celou zimu bez kozího sýra k snídani i k večeři a kozího jogurtu k svačině.

Holky už se viditelně kulatí ve srovnání s jejich kozí družkou od jinud.

Nejvíc Dorotka, ale ta se i zahalila do nového hřejivého kožíšku, co jí ho zjara zase hezky seberu.

Ani nejmenší Bambule nezůstává pozadu, však se taky neustále láduje senem.


Matka s dcerou, jedna od druhé se zezadu moc neliší. Jen nás udivilo, že se bezrohým rodičům povedla tahle rohatice. Nechali jsme si ji. Říkáme jí Týna Frkolína, protože si vždycky zvesela poskočí a hlasitě si při tom odfrkne.


Valašky se v tomto sychravém čase ani neuráčily přijít mě pozdravit. Jen Matylda. Její holčička měla překrásnou vlnu. Po valaškách dlouhou, po merinu jemnou a hustou. Těším se, až z ní budu něco tvořit. Matylďátko mělo štěstí. Byl o něj zájem a spolu s ním odešlo i Teťátko. Ostatní jehňata letos takové štěstí neměla. Zřejmě se trh začíná nasycovat. No uvidíme napřesrok.

velká ovce schovaná za štíhlou lípou

a je tam celá!
Ještě nás nějaké drobné práce neminou, ale zima už si klidně může přijít. My i zvířátka jsme připravení.