středa 30. prosince 2015

Islandský svetr


Možná si někdo vzpomene, začala jsem ho plést už před mnoha měsíci z vlastní ručně spředené a přírodou barvené příze. To byl původní záměr, který se mi ale, bohužel, nepodařilo dotáhnout do konce. Z mnoha důvodů. Čas mezi ně patřil, ale nejpádnější překážka bylo moje rozhodnutí pracovat systémem příst i plést současně. Jinými slovy upříst si dvě tři přadýnka a hned z nich plést a postupně si připřádat další. Tak tohle už vím, že u projektu tohoto typu nefunguje. Kdybych pletla svetr, u kterého nebude záležet na pravidelnosti příze a na stejnoměrnosti barvy (protože i bílá může mít padesát odstínů), snad by to nevadilo, ale tady byla každá změna s každým novým klubíčkem výrazná. Nakonec byl svetr, už skoro hotový, potupně rozpárán a příze uschovaná pro jinou příležitost.

úterý 29. prosince 2015

Všechno je trochu na ruby...


... tak proč toho nevyužít? Počasí se chová jako na jaře a umožňuje jarní činnosti. Tráva roste, pro ovečky je to tak chutný doplněk suché stravy a na vyhřáté, sluncem ozářené pastvině je jim také líp.


I o králíčky je hned snažší pečovat. Ruce ani nohy při pravidelném česání nezebou, vítr ani vlhko mi nekazí práci.

A zatímco hospodář přesazuje stromky a keře - konečně je na to čas, já si vytáhla na dvoreček česací monstrum a vyčesala pytel vlny z podzimní beránčí střiže. Má jemně smetanový nádech a smíchaná s vlnou z jehničky, která měla černohnědý flek na zádech, dává jemně melírovaný nádech.



Takhle u nás plyne čas povánoční. Všechno je zase ve starých kolejích.


neděle 20. prosince 2015

I v šedi může být krása


Ráno jsem si stýskala po sněhu a bílých Vánocích. Den se mě na chvíli snažil uchlácholit slunečními paprsky, ale jakmile se přehouplo poledne, začala se šeď opět plíživě přibližovat ze všech stran. Je to až přízračné, když je svět kolem dokola ponořený do mlžného oparu. Jako bychom žili na ostrově. A kamkoliv se chceme dostat, vždy musíme odvážně proniknout do šedé tmy. Když jdeme pěšky, mlha před námi uctivě ustupuje a za námi se opět uzavírá do kruhu.

neděle 22. listopadu 2015

Někdy postačí


... souhra okolností a náhod a jednoho to nasměruje někam, kam ani zprvu neplánoval. Na víkend jsem měla opravdu úplně jiné plány. Těsto připravené v lednici, nějaké tkaní, také příst jsem chtěla. Ale páteční soběslavský jarmark kreativity, který jsem navštívila s kamarádkou, rozhodl jinak. Nakoupila jsem barevné šény, pedig a další materiály a jak se tak jimi probírám, hledám nápady, přepadla mě chuť tvořit. A tak sobota odpoledne proběhla v duchu zkoumání, proplétání a rozplétání a přitom jsem si říkala, že mamce a sestře by se to určitě také líbilo. A v neděli už jsem svolala rodinnou sešlost.

sobota 21. listopadu 2015

Střiž


Obrázky chlupatých oveček z předchozího příspěvku jsou už minulost. Letos jsem sice chtěla porušit tradici  a nechat je přes zimu zarostlé, to pro vidinu dlouhých lokýnek, ze kterých by mohla vzniknout guba, nebo něco podobně chlupatého. Ale slunečný a poměrně teplý podzim, který vystřídal deštivé dny, rozhodl jinak. Ovečky se totiž v pozdním létě několikrát vypraly v deštích, nechodily spát na slámu, ale zůstávaly na pastvinách, které dokonale vyčistily od všeho kozy, a tak všechny zůstávaly čisté, pastvy bylo stále dosti, a když nebyla tráva, byly jablíčka, žaludy, čerstvě spadané listí, takže ještě neměly čas se pěkně zaneřádit senem. No mohla já jsem odolat takové čisté, bělostné kráse?

neděle 1. listopadu 2015

Námluvy


Vymetená obloha prozářená paprsky slunce už od rána, relativně teplo, co víc si přát pro den D? Bivoj už nějakou dobu projevoval neklid a své choutky, kdykoliv jsme ho vypustili do míst, kde ještě před pár hodinami pobíhaly ovce. Dnes dostal šanci být s nimi. Je to vždycky mimořádná událost. Přece jen nám hoch narostl do impozantních rozměrů a s ním i jeho ozdoba hlavy. Chováme se k němu s respektem. Určitě není zlý, ale jeho šťouchnutí by nemuselo dopadnout dobře. Jakmile je ale vypuštěný mezi své holky, není třeba se ničeho obávat. Má totiž oči jen pro ně.

holky vítají ženicha
I pro ovce je to událost. Bivoje vídají v těsném sousedství za ohradou, ale jakmile je mezi nimi, je třeba se s ním přivítat, vzájemně si předat pachové poselství. Tak už je to tady? Každá z ovčích krásek tuhle událost prožívá po svém. Některá je ihned svolná, jiná dělá upejpavku. Další dělá, že se jí to vůbec netýká nebo se raději vzdálí co nejdál od centra dění.

první letos bude Bárbra

Sněženka je upejpavka, každoročně ji Bivoj musí nahánět po pastvině
Matylda má ve stádu zvláštní postavení. Přestože patří k nejstarším ze stáda, je pořád pouhou trpěnou cizinkou. I pro berana. Ať se snaží, jak může, bude pro něj nepřitažlivá. Matylda rozvíjí svou taktiku upozorňování. Běhá kolem a poskakuje, nožky jí hrají jako jehňátkům na jaře. Vypadá to, jako by chtěla říct - koukni na mě, v jaké jsem kondici. Napoprvé to ale zůstalo bez odezvy, a tak Matylda sklopí hlavu a smutně stojí opodál. Až je mi jí líto. Ale vím, že i ona si své jehňátko vydobyde. A jako každý rok, bude jedno z nejhezčích.
Myslí si, že ji právě ženich obdivuje, a on zatím očumuje jinou
Opět si nemůžu nepovšimnout, jak je chování v říši zvířat velice podobné lidskému. Jsme živočich a nemůžeme to popřít ani zamaskovat nějakým hloupým plácáním o inteligenci.

Pro kozy tyhle hrátky znamenají jen jedno - drž se o  kus dál. Jen Sára, která je ve stádu jen pár měsíců, ještě neví. Až dostane pár výchovných, pochopí. Nemám o ní strach. Od jara vyrostla, dohonila své starší souputnice a rozhodně si nenechá nic od nikoho líbit. Umí se postavit čelem i obratně uskakovat.

Tak už je tu tedy podzim. Čas klidu a čekání na nové životy. Kozy už mají čas námluv za sebou. A brzy se uklidní i ovce. Pro nás to bude znamenat jen jediné - odpočinek před tím, než vypuknou brzy zjara porody.




neděle 25. října 2015

Jak je u nás na podzim krásně


Ze všech ročních období mám nejraději brzké jaro, kdy se všechno kolem oblékne do překrásné svěží zelené, a potom podzim. Ani ne tak babí léto, ale je to těch pár dní těsně před nástupem zimy. Několik slunečných dnů přináší mrazivé noci a to je ten správný okamžik pro vycházky nebo vyjížďky do okolí. Krajina kolem je protkaná spletí cest, které byly v nedávné době postupně přebudované na cyklostezky. V létě si jich neužijeme. Připadá mi to stejně úchylné, jako bych se chtěla projíždět po přeplněné dálnici a vykládat, jaký je to zážitek. Jakmile ale zmizí velká většina turistů a zůstanou opravdu jen ti nejvytrvalejší, nastává pro nás příležitost vyrazit na kola. Konečně jsme v přírodě sami a můžeme obdivovat její krásy, aniž by nás přitom srazil někdo, kdo se právě snaží o rekord v počtu ušlapaných km za den.



pátek 9. října 2015

Intenzita barev

první dvojnitková přadýnka a klubíčka jednonitky tence předené pro tkaní
Nevydržela jsem a začala pomaloučku popřádat modrou. Líbí se mi, jak jemné, modře nadýchané česance získají na intenzitě, sotva se jejich vlákna zkroutí do nitky. Co chvíli zastavuji kolovrat a kochám se sytostí barev. Kéž by vydržely tak, jak jsou. V hlavě mám spoustu nápadů pro tkaniny v barvách zelenomodrého indiga. Ale také pochybnosti. Mám do toho jít? Vydrží barva opakované praní a denní nošení?

úterý 29. září 2015

Poslední dávka modré

Foťák mě trochu zlobí - minule modrou dodal a nyní zase ubral :-( asi to bude bleskem

A je tu podzim. Nějak rychle. Ptáci se poslední dva týdny cpali k prasknutí vším, co jim naše zahrada mohla poskytnout. Po hroznech, aronii i jeřábu se pustili také do jablek, která načaly vosy. Nemám jim to za zlé, jablek je letos tolik, že už jsem vystřílela veškerý svůj arzenál jablečných receptů a najednou už nemám chuť ani na mošt, ani na závin. Zdá se, že příroda opravdu cítí, co bude následovat. Po vzoru ptactva jsem se snažila sklidit také to, co bylo nutné - japonské indigo. Podobně jako jiřiny nebo afrikány, i tuto rostlinu spálí první mrazík, a to i ve skleníku. Prodloužený víkend tedy proběhl v duchu modré.

středa 23. září 2015

Temnoplodec, aronie nebo černý jeřáb

valaška a merino, zatím neučesané, barvené postupně v jedné a té samé lázni
Tak pod těmito názvy znám dřevinu, jejíž plody dávají krásné barvy. V zahradě mám keř i strom. Jsou to krásné ozdoby, zvláště na podzim, kdy se jejich listí barví do ruda. Plody mají přejít mrazem, pak ztratí trochu trpké chutě a jsou prý velmi zdravé, ale u nás to nikdy nestihnou. Soutěžím se špačky kdo s koho. Tahle okolnost trochu hatí i mé záměry, protože mám vypozorováno, že barva, kterou získám, závisí na době sběru, podobně jako u bezinek. A tak mám každý rok jinou.

pondělí 21. září 2015

Barevná sobota


Večer už jsem se skoro neudržela na nohou. Vysílená, ale moc spokojená jsem uklízela česance, sáčky s barevným rounem, nově obarvená přadýnka a sušák plný dalších, ještě mokrých barevných roun. Na sporáku v mé vlněné dílničce ještě zbylo pár hrnců s barvou, ve kbelíku jsem ponechala přes noc vlnu v indigové lázni, schválně co to udělá v nočním chladu do rána, a ve skleníku jsem založila pokus na borytovou modř.

pátek 18. září 2015

Na dně rybníka


Ne, nemusela jsem se navléknout do potapěčského oblečku. Letošní letní klima způsobilo, že se mohu po dně rybníka procházet suchou nohou a obdivovat pohledy do krajiny z nezvyklého úhlu.

středa 16. září 2015

Genius loci


Mám vždy zvláštní pocit, když se potkám v reálném životě s člověkem, který mě zná prostřednictvím tohoto blogu. I když se snažím nezatahovat sem do virtuálních prostorů své soukromí, oddělit to úplně nelze. A tak jsem vždy v mírné nevýhodě, protože dotyčný člověk už mě má "přečtenou", kdežto já nevím nic. Počáteční rozpaky ale obyčejně rychle odplynou. Protože! ten kdo narazil na mé stránky čirou náhodou, jistě hledal něco kolem ovcí, koz nebo vlny. Pak musí být stejně naladěný jako já. A ten, kdo sem chodí na návštěvu více méně pravidelně a mé vyprávěnky mu stojí za přečtení, tak ten musí být naprosto stejného ražení. A tak to bylo i tentokrát.

pondělí 14. září 2015

Víkend v Domě gobelínů



Naplánováno jsem to měla už od jara, ale čas tak rychle letí. A tak se stalo, že jsem si věci opět chystala den předem a vůbec jsem neměla rozmyšleno, co vlastně budu tkát. Nakonec jsem si řekla, že je to vlastně jedno. Jedu se tam přece učit techniku. Narychlo jsem si rozčlenila plochu na díly, dokreslila březové větvičky, vymalovala vodovkami. Barvy stejně budou jiné, vybrané z mé přírodní palety, a takové byste na knoflíčkách vodových barviček hledali marně, i když jsou šestipatrové.

Dorazil mě muž svou poznámkou, jestli mu jedu utkat rybičku, kterou v návrhu spatřoval. Bylo to skoro na hádku, ale jen díky mně, protože jsem už po těch všech hektických dnech hodně unavená. On to nemyslel špatně, naležato to fakt vypadá jako ryba, musím nakonec uznat.


Druhý den ale ze mě všechno spadlo. Nová parta bezvadných lidí, stejně naladěných s podobnými zájmy, skvělé hovory, zajímavé informace, to všechno dalo zapomenout na všední starosti, jako je špinavá podlaha nebo koš nevypraného prádla.

úterý 8. září 2015

V podvečer, aneb když jdou ovečky spát


Bivoj, jako každý večer uzavřený do své ohrady, nedočkavě vyhlíží, až se z druhého konce pastvin přiřítí jeho stádo. Celý den všichni pilně sbírali spadané listí a žaludy, okusovali po dešti zčerstva vyběhnuté výhonky trávy. Ale jakmile se přiblížila jejich hodina, shromáždili se u vrátek a nedočkavě vyvolávají hospodáře. Tam na druhé straně je čeká ještě jedna dobrota, než půjdou spát.


Staré jabloně zasazené předky už hrozně dávno dávají každý rok hojnost jablek. Je dost pro všechny. Pro lidi na jablečný závin nebo mošt, pro zvířátka jako zákusek po dlouhém dni.


Jen se to nesmí přehnat. Všeho moc škodí. To platí u lidí stejně jako u zvířat. 

Kazi má mazlivou. Pořád v mé blízkosti nechává se hladit

A když už jsou všechny sladké zelené koule posbírány, zbude čas i na trochu mazlení a vyhřívání se v posledních večerních paprscích. Po dešti jsou krásně vykoupané a jejich vlna je zase na chvilku bělostná a zářící v zapadajícím slunci.

Kaziny impozantní rohy

A pak už půjdou ovečky spát. Jedna ovečka, druhá, třetí ...


Dobrou noc!

čtvrtek 3. září 2015

Popelka Matylda

barveno kořenem rebarbory, červenou lískou, japonským indigem, begonií, houbou a temnoplodcem

Říkám jí tak. Ne a ne tuhle ovečku udržet čistou. Když ona se tak ráda rochní v prachu. Drbání o jehličnaté stromky nebo o túji je jí také příjemné. Ne tak pro mě, když to z té vlny musím potom dostávat ven. Je to moje jediná merinka.



Mám ji kvůli tomu, abych si mohla dopřát i něco jemnějšího, než je kousavá valaška. Trvalo mi dvě sezóny, než jsem se naučila její vlně rozumět. Tu první jsem ještě dobře vyprat neuměla. Bála jsem se na ní použít horkou vodu. Druhou sezónu už jsem byla odvážnější. A nakonec se mi osvědčilo košíkové praní v horké vodě.

pondělí 24. srpna 2015

Barvení na modro


Stejně tak jako v dávné minulosti i u mě stojí modrá (a červená) barva v top žebříčku barev na vrcholu. Za prvé je tu (ne)dostupnost rostlin, ze kterých je modrou možné získat. Žádná z nich tu volně neroste. Indigovník, který jestli to tak můžu říct převálcoval všechny ostatní rostliny, má rád teplo. Indigo je už volně k dostání, ale je drahé.
Boryt barvířský je další "modrá" rostlina. Ta se mi pěstovat daří. Co se mi ale nedaří je dostat z ní tu modrou. A když to jednou zkazíte, musíte čekat další sezonu nebo dvě, než vám opět narostou použitelné listy. Zatím jsem se dopěstovala do hojnosti semen, kterými si nechávám borytem zaplevelit kout zahrady, a doufám, že jednou se to povede.
Zatím nejjednodušší cesta k modré se mi jeví získání modré z japonského indiga - rdesna barvířského studenou cestou.

pátek 14. srpna 2015

Rozhovor, který by si měl každý přečíst od začátku až do konce a dlouze nad ním přemýšlet

Mrně už dávno zapomnělo, že ode mě dostávalo pít z láhve

Už delší dobu se naše domácí hovory točí o nesmyslnostech vývoje člověčenstva. Neustálá honba za pokrokem a růstem nám oběma čím dál tím víc připadá nesmyslná a sebezničující. Přestali jsme se pachtit za čímsi, protože ostatní to dělají také tak. A nejraději bychom se vrátili do společnosti, kde lidem stačilo málo - pracovat, aby bylo co jíst, do čeho se obléknout a kde ulehnout k odpočinku. Jenomže to jaksi nejde. To bychom se museli přestěhovat na jinou planetu.
Snažíme se o to alespoň částečně - chráníme a obděláváme náš kousíček půdy, který nám byl propůjčený přírodou. Pomáhají nám v tom naše zvířátka. Zrovna dneska, když jsem si pod jednou rostlinou nakopala brambory na celý oběd, jsme je pochválili, jaký dobrý kompost nám čtyřnohé kamarádky poskytly. Bez něj by byly v suché písčité půdě jen korálky. A zvířata nám pomáhají uspokojit i další potřeby, ať už je to jídlo nebo textilie. Naučili nás pracovat. To je to, co je lidem v okolí ještě stále divné. Proč se honíme i ve svém volném čase, kdy můžeme odpočívat, jet na dovolenou nebo si prostě něčeho užívat? Nemohou pochopit, jaké pocity prožívám, když koze chutná a spokojeně si mručí, když mě jde naproti a přes pletivo na mě cení zuby. Jaké pocity štěstí máme, když se podaří porody a po zahradě nám hopkají kůzlata a jehňata, i když je většinou později čeká osud pečínky.

Stejně tak je divné okolí, proč proboha vynakládám tolik síly, času a nekonečné trpělivosti na něco, co si mohu pohodlně koupit v obchodě a ještě si vybírat z nabídky z celého světa. Myslím tím teď práci s vlnou a všechno kolem ní, co k tomu patří. To nemůže pochopit nikdo, jen ten, kdo vzal chomáček vlny do ruky a něco z něj zkusil vytvořit.
Přibývá nás, takto "potrefených". Mockrát jsem přemýšlela proč. Proč mě to tak uchvátilo a nemůžu si odpomoci. Myslím, že je to nějaká informace uložená hluboko ve mně, předávaná nevědomky tisíce let z generace na generaci. Dobře že tam je. Možná že se ještě lidstvu bude hodit (to nechci dělat bubáka).
Jsem také ráda, že čím dál tím častěji narážím na rozhovory a články osvícených lidí, kteří svými názory moje i manželovy úvahy potvrzují. Tohle je jeden z nich, který opravdu stojí za to si přečíst.


Rozhovor s filozofem Josefem Šmajsem z Masarykovy univerzity.

úterý 11. srpna 2015

Panoramata

hrad Rabí
Mezi ranním a večerním dojením není tolik času, abychom mohli dojet na větší vzdálenost. Uškudlili jsme si ale alespoň jeden letní výlet. Budíček před pátou, posnídat, jít poklidit zvěřinci, podojit kozy. Byly už dávno vzhůru. V ranním chladu líp chutná. Jen jim bylo poněkud divné, co tak brzy chceme. Pod jedním z největších našich hradů jsme nakonec stáli jako první nedočkaví návštěvníci. Silnice po ránu byly prázdné, Cesta rychle utekla.

Stín mezi zdmi hradu, větřík vysoko ve vyhlídkové věži i chlad hradního podzemí pomohl na chvíli zapomenout na vedra. Po těchto schodech (je jich 80 + 11 kamenných) musíte vystoupat, aby jste si zasloužili výhled, ze kterého se podlamují a dřevění nohy.



Pozůstatek brány nebo dveří kamsi do nikam nyní zarámoval úžasný obraz.

Potěšil mě objev několika exponátů, které jakoby čekaly přímo na mě - několik hliněných přeslenů, starobylé nůžky, zmínka o výrobě textilií.




Dál byla naplánovaná příroda, ale zmatená navigace, která mezi kopci ztrácela signál, nás neustále upozorňovala, že přepočítává, a nutila nás každých několik set metrů obrátit se do protisměru, až byla potupně vypnutá a rozčílený řidič pravil, že navštívíme už jen to, kolem čeho pojedeme.


A byly to Prachatice. Páni, já měla radost! Konečně se mi po dlouhé době naskytla příležitost navštívit Muzeum krajky. Byla jsem v tomto malebném městečku v dolíku mezi strmými kopci několikrát, ale k mé smůle muzeum bylo vždy zavřené. I teď jsem měla namále. Cedulka Přijdu za okamžik měla znít spíš Přijdu nevím kdy.

Ale dočkala jsem se a za čekání jsem byla odměněná krásou nesmírnou. Ach jo! Krajky se nesmí fotit. Ale fotka stejně nemůže zachytit sebelíp to, co vidí oko. V přízemí pod bílými klenbami obrazová krajka s motivy všeho druhu. A zase si mě to našlo - jedna paličkovaná panenka s vřetánkem v ruce a druhá u kolovratu, to byly nádherné motivy. Podobně velké obrazové krajky na motivy secesních Muchových krasavic. Jenže paličkovaných dam, motýlů, znamení zvěrokruhu a jiných obvyklých motivů jsem přesycená. Větší pastva pro oči čekala v patře. Starodávné krajky všech typů a z různých krajkářských velmocí z nití tak tenoučkých, že vlas se vedle nich musí cítit otyle a paličky, které tyhle nitě splétaly, jsou droboučké a tenké, lehké jako pírko. A těch párů co bylo k vytvoření krásy potřeba. U jedné z nich bylo uvedeno až 800 párů (kdo neví :-D - pár = dvě paličky, takže si to musíte ještě zdvojnásobit)

Moje srdce si ale získalo pět nebo šest tmavomodrých panelů od podlahy ke stropu a na nich do řádků vyrovnané vzorníky vláčkové krajky. Achich ach, to může pochopit jen krajkářka, jak mi tam u nich bylo. Jak jsem zase pocítila chuť popadnout herdulku, navinout nitě a začít klapat páry. Musím si vyšetřit čas.

Odvezla jsem si potvrzení svého poznání. Krajka soudobá vedle té starodávné, paličkované při světle svíčky schované za baňkou naplněnou vodou, vypadá jako ubohá popelka. Zpohodlněli jsme. Chceme všechno rychle. Dobrovolně jsme se vzdali vší té krásy jen proto, abychom měli věci laciné.

Stejný pocit jsem měla, když jsem si v sálech hradu prohlížela nalezené pozůstatky nádobí, pracovních nástrojů, šperků, střepů pohárů na víno nebo gotických kachlů z kamen. Všechno to bylo nádherné, vkusné, funkční, s rukopisem tvůrce. Zajděte si na dnešní smetiště najít něco pěkného...

Bohužel i to, co se v podhradí ve stáncích a krámcích vydávalo za řemeslné výrobky, se s těmi dávnými z hradu nedalo vůbec srovnat. Škoda. Potřebujeme si v hlavě nějak přepnout, že kvalita není levná, ale zase z ní budeme mít radost hodně dlouho. A možná i budoucí archeologové, když někde naleznou její zbytky.