čtvrtek 1. ledna 2015

Nový rok, jaký asi bude?


Stojím na prahu Nového roku a přemýšlím už jako mnohokrát předtím, co je přede mnou. V mnohém jsou následující roky určitě pozitivní, posouváme se stále vpřed, pokrok nezastavíš. Mě ale trápí i to negativní, které není v mých silách zastavit.
Tenhle pocit jsem dřív neznala, ale poslední roky na mě tak doléhal, až jsem si ho nakonec musela přiznat. Nesnáším Vánoce! a následující svátky. Ne pro to, čím jsou, ale pro to, co se kolem nich děje.
Nepříjemný pocit ve mně začne klíčit už dva měsíce předem. Musím vymyslet výrobky pro tři skupiny, které budu tvořit s dětmi, musím na ně sehnat materiál, musím vymyslet a připravit program, všechno dotáhnout do konce, aby se jediný den D vydařil. Tím to nekončí, protože teď si děti budou chtít také něco vyrobit domů pro sebe, budou se muset vyzdobit prostory. Do toho je třeba uklidit doma, protože ať chci nebo nechci a názor na přehnanou čistotu mohu mít libovolný, stejně se uklízet musí, nechci-li shnít ve špíně. Záměrně nemluvím o pečení cukroví, to už jsem omezila na minimum. A jak já dříve ráda pekla!

A co dárky? Ještě že je tu internet, alespoň v tomto je mi pokrok milý. Nesnáším davy. Snad jsem si i vypěstovala sociální fobii, protože ve frontě u ovoce se mi dělá mdlo a v následující frontě u váhy už můj tlak vyletěl do výšin, ve kterých by se zdravému člověku rozhodně neměl nacházet. Vydržet frontu u pokladny znamená držet se koše a neomdlít přitom. Vybírat dárky v takovýchto stavech je nemožné. Řeknete si asi, tak co tam lezeš? Zkuste ale nakoupit čerstvé potraviny v lokálním obchodě, který likviduje tvrdá ruka konkurenčních supermarketů.

Nejvíce stresující je pro mě Štědrý večer. Vydaří se? Budou všichni spokojení? Teprve když došustí poslední papíry, všechno ze mě spadne. Ale jen na chvíli.

Blíží se totiž Silvestr. Nemám nic proti oslavám, ani proti ohňostrojům. Když jsem byla malá, jezdívali jsme jednou za rok na kopec zvaný Fedrpuš. Byl odsud výborný pohled na ohňostroj v nedalekém městě. Sice to bylo při jiné oslavné příležitosti, ale nám dětem to bylo jedno. Byla to skvělá podívaná a byla by i dnes, kdyby...

Kdyby všelijaké petardy a jiné halasné podpalné "hračky" neotravovaly život už od Mikuláše. Chápu ohňostroj o půlnoci, kdy vstupujeme do nového roku. Nechápu každodenní ohňostroje i ve svátky, které se nazývají "svátky klidu".  Děti dostanou od Mikuláše petardy a chtějí si je samozřejmě někde vypráskat. Pokud možno dál od vlastního domu, u soudedů už to tak nevadí.

Šelma sedlák nedává v dnešní domě na odiv svůj majetek tím, že si nechá v hopodě zahrát nebo zaplatí rundu, ale tím, kolik peněz vypustí do povětří v podobě nejrůznějších rachejtlí. O půlnoci každý kouká na ten svůj soukromý ohňostroj, tak se to musí trochu protáhnout, nejlépe na celý den a i na ten příští.

Já z té nádhery nemám nic. Uklidňuju vystresovaného psa, který má v očích nesmírnou hrůzu a chvěje se po celém těle, ačkoliv jindy je ohromný hrdina. Doufám, že se mi vrátí kočky, které se už dva dny ani nepřišly najíst. A také myslím na všechny březí samice nedaleko od nás, jak ty to snášejí? Snad jsou zalezlé ve stáji a dodávají si odvahu jedna druhé. Pekelnému rachotu nelze utéct ani na samotě u lesa.
Když mi pak manžel ráno řekne, že našel neodpálenou rachejtli přímo vedle stáje hluboko na našem soukromém pozemku, nevím, co na to říct ani co si myslet. Je opravdu tak zábavné trápit tvory, kteří nás tak bezmezně milují a respektují? Kteří nám přináší užitek i obživu?

Nedávno jsem viděla dokument o jednom farmáři - chovateli krůt v Británii. Měsíc před Silvestrem navyká svá zvířata na hluk tím, že u nich každý den večer odpálí jednu rachejtli a chodí kolem nich a uklidňuje je. Připadalo mi to tehdy absurdní. Ale teď už tolik ne. Počítám, že příští rok budu o silvestrovské noci sedět ve stáji spolu se svými zvířaty a uklidňovat je.

Vzpomínám na své Vánoce, když jsme všichni ještě byli děti. Byly nádherné. Trávili jsme je většinou u babičky, kde se sešla celá rozvětvená rodina. Musely se kvůli tomu přidat další stoly. Naštěstí kuchyň - místo obývání - byla veliká. Nebyly to kdovíjaké hody. Pamatujete? Když se sehnalo kilo banánů a pomerančů, sem tam nějaké další exotické ovoce, které jsme si mezi sebou ještě museli rozdělit, byli jsme šťastní. Ani dárky nebyly velkolepé. Vysněná hračka nebo něco na sebe za pár korun. Největší světelný efekt zajistila zapálená prskavka nebo stromeček, který chytil od hořící svíčky z vosku. Nemám v sobě žádný pocit hořkosti z toho, že bych tehdy nějak strádala. Naopak. Na žádné z těch dávných vánočních svátků nemůžu zapomenout. A moc mi chybí. Chybí mi TY Vánoce, které jsem tak milovala. Vánoce, kdy si lidé dávali najevo radost, že jsou spolu, jiným způsobem než dnes.

Pokrok nezastavíš a to mě trochu trápí. Obávám se, že bude ještě hůř. Že se vánoční a silvestrovské šílení bude stupňovat. A já si příští rok touto dobou opět trochu oddychnu, že už to mám za sebou se slovy "Nesnáším Vánoce!".