sobota 17. ledna 2015

Trampoty Pana Koce

umí být hravý
Jak už jsem se zmínila v minulém příspěvku, kocour Koc je tulák. Zvláště v určitém období, významném v jeho kočičím životě. Tohle období nemám ráda. Všechny kočky z okolí tu vřeští po nocích, Krok si vždycky div nezbourá boudu, jak se z ní rychle snaží dostat ven, aby kočičí vřešťany ztrestal alespoň hlasitými psími nadávkami, když už na ně nemůže rovnou skočit kvůli oplocení.
Kočka je svobodný tvor. I když jsme se Pana Koce snažili všemožně vymazlit a dovolili mu více než našim ostatním zvířecím kamarádům, stejně nás v tomto jeho období opouští porvat se s kdejakým tvorem, co dělá MŇAU! podobně jako on. Za pár dní přijde, hubený na kost, uši i tlapy servané, a líže si rány. Kočky mají tuhý kořínek a on se z toho vždycky vylíže (aha! odtud asi pochází tohle rčení :-D).



Naposledy si ale z jeho milostných avantýr dovlekl nejen šrámy, ale taky prašivinu. Než jsem si toho všimla,  drbal uši a srst mu línala nějak víc než obvykle. Bylo nutné navštívit veterináře.

umí být majestátní
Pan Koc se vezl dopravním prostředkem jen jednou, to když ho jako malé koťátko přivezli vlakem. Už tenkrát to byl nechutný poprask, ani to nebudu popisovat.

Jenže teď už je velký kluk, navíc mazel a je rád, když si ho vezmu na klín a hladím ho pod bradou, to půjde, usoudila jsem. Manžel nevěřil. Bohužel měl zase pravdu. Cestou v autě byl Koc celý zkoprnělý z míhající se krajiny za oknem, ale celkem se ještě udržet dal, i když o mazlení zájem nejevil.

umí ukázat pěkně ostré zoubky
Vystoupili jsme z auta před domem veterináře. A to je zajímavé, ještě tam ani nejste, ale už na tomto místě všechna naše zvířata silně znervózní. Proč nás sem asi vezou? Pan Koc tu byl poprvé, ale znervózněl taky. A poprvé se mi vyškubl. Naštěstí to tam neznal, a tak zůstal přikrčený na jednom místě. Tak teď už ho nesmím pustit!

Podruhé se mi vyškubl rychlostí dělové koule na dvorečku pana veta. I tam to neznal, tak neutekl.

Do třetice všeho zlého vyběhli hosty uvítat veterinářovi psi a bylo zle. Zoufalý výraz mi naznačoval, že jestli ho nepustím, ukáže mi, co v něm je. A ukázal. Vysmekl se jako úžovka, stačila jsem chytit jenom ocas a to jsem neměla dělat. Nejdřív ztrestal moji nohu i přes džíny. A pak moji ruku, kterou jsem se ho snažila dostat nazpátek. Cítit ostré kočičí zuby, jak se vám zahryzávají hluboko do prstu, není fakt příjemné. A dost to bolí. Nechcete kocoura pustit, ale musíte. Naštěstí zase neutekl daleko. Ošetření pak už proběhlo rychle. Hádám, že už ztratil poslední síly zápasit. Pro kocoura to byl zdárný konec, ale ne pro mě.

Do večera jsem měla prst jako bambuli. Ráno mi cukalo v celé ruce. Následovala návštěva doktora, tetanovka, ošetření, antibiotika, martýrium se sháněním potvrzení o zdravotním stavu zvířete.
občas Pan Koc ukáže i skryté stíny v sobě

To by se všechno dalo vydržet, takových bebíček už jsem měla! Pro Pana Koce snesu všechno. Ale je to bohužel prst pravé ruky. Bééé!!! Nemůžu příst, nemůžu tkát, uklízet ani žehlit (to mi zas tak nevadí, ale bohužel to na mě počká). Najednou mám tolik volného času! Prst je pořád oteklý, neschopný pohybu a tak mě napadají nemilé myšlenky, aby to tak nezůstalo. Pro všechny mé zamilované koníčky si slibuju, jak budu pilně rehabilitovat. Zjišťuji, že bez nich už je život takový nezajímavý.