sobota 7. února 2015

Kašmírky jsou drobátko hysterky


"Honem poběž, Dora rodí mamuta", slyším ode dveří volat manžela. Chtíc nechtíc, jdu si hrát na porodní asistentku, ačkoliv vůbec nevím, jak na to a jestli se tam nakonec neskácím. Už z dálky je slyšet Dořin řev, soused se u plotu snaží vypátrat, odkud ten jekot jde, když všechny kozy stojí a klidně si přežvykují svou denní dávku.  Dora leží ve svém apartmá vysílená na břiše, ale když mě vidí, stoupne si do výhrůžné pozice. Tuhle kozu se nám nepodařilo zcela ochočit. Je v ní pořád hodně divoké svobodomyslné krve. Zezadu jí čouhá obrovská hlava s vyplazeným růžovým jazýčkem a jedno kopýtko. Dora ječí, tlačí, ale "mamut" se nepohne ani o píď.
Zapomněla jsem na omdlévání, ten jekot mě popostrkuje k činu. Někde tam přece musí být ještě jedna noha. Naštěstí byla k nahmatání a tak s dalším a dalším jekem pomáhám "mamutovi", který vypadá, že se škrtí, uvolnit nejprve jednu nohu a pak druhou a pak už to jde snáz, ráz naráz, "mamut" je venku.
Dořin jekot se změnil v kozí pomrukování. Viditelně se jí ulevilo. Klesla do podestýlky a s velkou mateřskou láskou začala svého "mamutka" čistit. Teď už to zvládne sama.


Za dvě hodiny už se z "mamutka" vyklubalo obrovské, nohaté kůzle. Nechce se mi věřit, že je to holka. Měla jsem jméno pro kluka! Beru Dorátko do rukou, abych mu ošetřila pupečník, a to ječí, jako když ho na nože berou. Jóó, kašmírky jsou prostě hysterky uřvané.


Tak teď vážně nevím. Byla nakonec moje pomoc potřeba? Možná by to zvládla Dora sama. Jen si u toho prostě potřebovala pořádně zaječet. Po kašmírsku.