neděle 22. února 2015

Myslela jsem...

starostlivá Balbína s holčičkou, která jí zbyla

Myslela jsem si, že v těchto krásně slunečných dnech nafotím naši roztomilou kůzlečí školku. Místo toho jsem musela odložit foťák a zachraňovat jedno zesláblé kůzle, holčičku z posledních dvojčat od Balbíny. To druhé bylo viditelně napapané a v pohodě, tohle už v posledním tažení. Zřejmě nepilo. Myslela jsem si, že brzy umře. Ale o záchranu jsem se pokusila. Dostalo kolostrum, co mám připravené pro budoucí jehňata. Sondou krmit neumím, určitě bych ho utopila, tak jsem do něj po kapkách vpravovala mámino mléko injekční stříkačkou. Kůzle nesálo, ale alespoň polykalo. V bedýnce u krbu se prohřálo, po troškách jsem do něj dostala několik stříkaček mléka.
 Myslela jsem, že ho možná dostanu hrobníkovi z lopaty. To když už udrželo hlavu a chvilinku dokonce i stálo a našlo sílu se v bedýnce i trochu převalovat, začalo vylučovat.

Myslela jsem na to, jak to budu praktikovat dál. Musím do práce, nemůžu si vzít mateřskou dovolenou na kůzle. V noci jsem z toho měla těžké sny. Kojila jsem kůzle. Ze snů mě probudil kůzlečí pláč. Je jako dětský - spolehlivý budíček.
Myslela jsem, že kůzle má hlad a hlásí se o mlíčko. Bylo to ale jiné volání. Uklidňovala jsem kůzle hlazením a myslela jsem přitom na to, že jsem mu celou tou námahou pouze prodloužila agonii.
Myslela jsem na to, jak moc hloupé je umřít hlady, když matka nadojí kbelík mléka a mohla by klidně napojit celou naši školku a ještě by zbylo.
Myslela jsem na to, že jsme možná udělali na začátku fatální chybu a možná to tak skutečně od začátku mělo dopadnout, tohle kůzle se hned nestavělo na nohy, ani se nechtělo přisát k nabízenému struku. Nechali jsme to na matičce přírodě a ta to vyřešila po svém. Nejsi silný, nepřežiješ.
 Myslela jsem, že mi z toho bude těžko, jako mi bývalo v letech minulých při podobných nezdarech. Nebylo. Ve skutečnosti se mi ulevilo. Nejsme zařízení na to, aby nám kůzle hopkalo po bytě. A jak bych ho vracela to mrazivých nocí? Taky jsem si neuměla představit, jak bych to zvládala, do noci se starat o kůzle, vstávat brzy ráno a v práci být pak čipera a odvést řádně povinné i nepovinné.

Oskar s částí svého potomstva

Dnešní den zase po mrazivé noci vyšlo sluníčko. Kůzlata protáhla zdřevěnělé nožky a celá ta nohatá školka vyběhla ven, aby tam pořádali závody ve skoku ze špalku na špalek, běhu kolem ovčína, přechodu přes lávku a šplhu na strom, kdo výš. Taky musí chutnat všechno kolem, dohnat mámu a přinutit ji postát, případně se přikrást k jiné tetě, která zrovna postává a jeden struk má volný. Poprvé se k nim přidalo i to zbylé nejmladší, co si zatím trénovalo poskoky uvnitř. Vyběhlo radostně a hned za dveřmi si nabilo čumák. Nečekalo něco tak jiného a kluzkého pod nožkama. Hodinu jsem stála pozorovala, jak ho ostatní zasvěcují do svých rošťáren. Hlavně bílý Bambulík, o kterém jsem si na počátku bláhově myslela, že je to kozička. Není. Statný kozlík by z něho byl. Ale myslet si, že ho někdo bude chtít je asi bláhové.
koukej mámo, jak umím skákat

tak pojď prcku, ukážeme ti svět

Dora se od své dcery nehne na krok a starostlivě dohlíží na celou školku
Emilka se chová drobet macešsky, dvojčata se ale nedají odstrčit

tři spiklenci kují pikle, stojí za každou lumpárnou



Moje mamka nám, když jsme byli malí a provedli nějakou hloupost, vždycky říkala:
 "Jo vy jste mysleli? Jeden myslel a víte, co se stalo?"
"Nevíme!" lhali jsme, protože odpověď už jsme znali nazpaměť.
"Vymyslel kolečko od trakaře!"

Myslela jsem.... a vymyslela kolečko od trakaře.
Hezký den :-)