pátek 27. února 2015

S vřetánkem v ruce


S vřetánkem v ruce nalézám v sobě klid. Vracím se k němu stále. Vlastně častěji než ke kolovrátku. Můžu se s ním usadit kdekoliv. Nepřekáží, nezabírá půl pokoje nebo nestojí v cestě, zrovna když ostatní obyvatelé bytu mají potřebu chodit tam a sem. Také nevydává žádný zvuk. Je tiché a pracovité. Točí se s vytrvalostí, dokud z vyčesaného polštáře vlny nespřede poslední vlákno, a potom ještě nazpátek, aby urovnalo nahromaděnou energii jednonitky. Ve dvou se to lépe táhne a ve dvojnitce se energie vyrovná a příze pak může být smotána klidně rovnou do klubíčka. Trvá to mnohonásobně déle než na kolovratu, ale kam spěchat? Při tomto velmi pomalém procesu vyrovná vřetánko nahromaděnou energii i ve mně samotné.

Přemýšlím o koupi sady vřetánek z mého oblíbeného obchodu. I moje první vřetánko bylo odsud. Bohužel už dosloužilo. Nebo alespoň jeho část už není původní. Trpělivě odolávalo mé nešikovnosti a častým pádům z výšky, až nakonec podlehlo.

začala jsem před pár dny

ráda seskávám z jednoho klubíčka

hotové navíjím na kolík od mé milé přítelkyně, funguje skvěle

a je tu klubíčko, co kdysi bylo Matyldiným kožíškem a houbou v lese
čím se stane v budoucnosti?