úterý 3. března 2015

Nechte přízi vydechnout, aneb co mě naučilo vřetánko



Čím déle předu, tím víc se mé přástky vyvíjí různými směry. Přirovnala bych to ke stromu. Nejprve mé předení vypadalo jako kmen u paty stromu - hrubé a neotesané. Pátráním v literatuře i na webu se mi odkrývaly a ještě stále odkrývají nové a nové směry a můj strom se brzy začal větvit. Při tomto odkrývání tajů předení se dozvídám zajímavé informace, občas si také něčeho všimnu sama a všechny tyhle informace si pak dávám do souvislostí. Učím se rozumět nitkám jemným i hrubým. Nejraději mám ovčí vlnu. Ne takovou tu nadýchanou kupovanou, ale tu pravou nedávno odstřiženou z oveček různých druhů. Tu, co si připravím od počátku sama a o které vím, že se jí nedotkla téměř žádná látka vyrobená chemicky. Taková vlna je totiž živá. Živá hmota, která se mnou buď spolupracuje, anebo mě pěkně potrápí.




Čím rychlejší je proces, tím méně si stačíte všímat. A tak je výbornou pomůckou k porozumění obyčejné malé vřetánko. To bylo historicky první nástroj k předení - tyčka zatížená kamennou nebo hliněnou kladkou. Nejsem historik, ale troufám si říct, že vřetánko sloužilo tisíce let a mnoha národům slouží dodnes. To kolovrátek je mnohem mladší a celkem brzy ho nahradily stroje. Vřetánko je jeden z nejjednodušších a přitom nejdokonalejších nástrojů. Dovedete si představit, kolik lidí už asi dokázalo ošatit? Já ne. A protože je tak staré a zkušené, je CO se od něj učit.
Když jsem poprvé ukazovala kolegyni v práci mou přízi, pronesla - No to sis pořádně zakroutila prstama! Nebolí tě? Měla představu, že nit vzniká tak, že ji žmoulám mezi prsty, nejlépe si na ně ještě plivu, protože od toho měla přadlena v pohádce tak velký palec. Vůbec netušila, jak je to prosté. Stačí roztočit obyčejné vřetánko a vlákna se sama zkroutí a drží při sobě pevně jako Svatoplukovy pruty. Energie, s jakou jsme vřetánko roztočili, se přenese do stočené nitě. A je v ní. Čím víc točíme, tím víc energie. Když to přeženeme, chudák niť už si s tím neví rady a začne se kroutit v křečích. Neví, jak by se toho nadbytku zbavila. Dobře stočená nit musí mít energie tak akorát. Když si ji přeložíte napůl, stočí se obě poloviny do pěkné pravidelné šňůrky - budoucí příze. Přetočená příze se ještě stále bude kudrnatět a svíjet v křečích. Málo stočená příze nebude mít o svou přeloženou polovinu valný zájem. Bude mít příliš málo energie na přátelství.


Když už budeme mít nitku spředenou, můžeme ji nechat tak, jak je - singl. Ale bude plná energie. A bude se chtít té energie zbavit. V pletenině se to např. projeví tak, že se vám očka budou stáčet jedním směrem a následně pak celý upletený díl. Zbavit nitku přebytečné energie můžeme tak, že ji necháme projít šokem - ponoříme ji do horké vody, pak ji zavěsíme na ramínko a dole zatížíme nějakým závažím a to by bylo, aby se nesrovnala. A teď jedna moje zkušenost - když si nitku namotám pevně do klubka, např. na kolíku, a nechám ji dva tři týdny ležet, nahromaděná energie kamsi vyšumí. Nitka už se nechce s ničím skrucovat dohromady, dokonce ani se svým druhým koncem.


Šetrnější způsob, jak právě stočenou nit energie zbavit, je seskání. Lidé si patrně všimli, jak by se nitka ráda kamarádila se vším, čeho se dotkne (občas mi potvůrka chytne vlasy nebo cokoliv jiného chlupatého, co je jí nablízku). A jakmile se s něčím takto skamarádí, je po energii. Ideální seskání příze je takové, při kterém energie zmizí. Na kolovrátku se mi odhaduje špatně. Musím tam nastavovat různá hejblátka a stejně se mi to málokdy podaří dokonale. To vřetánko to vyřeší za mě. Dám nitky, které seskávám, k sobě a ty, napnuté a plné energie, se jí snaží zbavit roztočením se v protisměru. Přitom se do sebe zamotávají. A v okamžiku, kdy se své energie zbaví, vznikne ideální příze. Funguje to i v případě, kdy seskávám do trojnitky řetízkovým (navajo) způsobem. Vytvořím velké řetízkové oko, přiložím k němu další část jednonitky nabité energií a naráz se všechny tři nitě vedle sebe snaží energie se zbavit. Roztočí se v protisměru. Já nemusím dělat vůbec nic. Jen si počkám, až se uklidní. V tom spočívá půvab a dokonalost vřetánka.


Jak už jsem řekla, s kolovrátkem (zatím) ještě taková kamarádka nejsem. Jednonitku už zvládnu podle svých představ, ale dokonalé a vyvážené skaní ještě ne. Někdy mám přízi nedotočenou, někdy přetočenou... Pozná se to podle toho, že příze, namotaná na motovidle do přadýnka, se zavěšená stáčí jedním nebo druhým směrem. Znamená to jediné - je v ní ještě nezkrocená energie. Seskávání ze dvou cívek do dvojnitky bez zádrhelů (protivné kroucení nitě tam, kde to zrovna nepotřebujete,...) je také otázka tréninku. Ještě vyšší level je potom řetízkové seskávání do trojnitky nebo seskávání trojnitky ze tří cívek, to je taky pěkná legrace. Krotit nit plnou energie, aby vás netrápila přebytečnou energií, je vysilující. A na to mám radu, kterou jsem vyčetla. Nechte nitku vydechnout. Nechvátejte a odložte skaní až na druhý den. Ona trochu vychladne, energie v ní se malinko srovná a pak je skaní docela požitek. Jen se nesmí nechat odpočívat příliš dlouho. Po dvou týdnech odpočinku už se jí totiž do nějakého kroucení se v protisměru nechce.


Rozdíl mezi průmyslově vyrobenou a ručně spředenou přízí není jenom v tom, jak byly vyrobené. Dejte si koupené přadýnko vlny vedle ručně spředeného. V tom prvním bude naprosto mrtvá hmota, umlácená všemi těmi stroji, kterými prošla, aby byla zkrocená. Všechna přadýnka budou nudně uniformní, ačkoliv se budou tvářit jako yarn art a budou se chtít té ruční přízi vyrovnat nebo ji předčit.
V tom druhém si budete moci přečíst, kdy se ode mě vlna nechala hýčkat a kdy si se mnou hrála nebo byla trucovitá a dělala mi naschvály. Budete v ní vidět energii. Žádné přadýnko nebude navlas stejné, v tom je jeho jedinečnost a krása.



Ilustrační obrázky jsem tentokrát použila staré, tak se nedivte, že tráva je zelená. Ubezpečuji vás, že zem je tu ještě stále zmrzlá a o zelené trávě se sní nejenom ovečkám a kozám...