neděle 31. května 2015

Se zvěřincem je pořád nějaká starost


Přehánění holek na pastviny nese své ovoce. Ovce i kozy se večer vrací s kulatými břichy, jehňátka přirůstají a s nimi i jejich heboučká vlna. Mrně se každé ráno i navečer neopomene ozvat, že čeká na svou porci mléka, protože potřebuje dohánět své sestry. A jedináčci už jsou pomalu velcí jako jejich matky a na krmení si pod ně musí lehat. Některá kůzlata se nám podařilo letos prodat. Hodně pod cenou, mám pocit, že trh je už docela nasycený. A na jejich místo přibylo kůzlátko jiné. Jedno za cenu tří, protože je to 75 procentní anglonubijka.



 Nejsme vůbec výděleční. Naopak. Další peníze jsme vydali za šrot a granule, kterými si holky spestřují stravu při dojení. Odměnou je mi ale výtečné mléko a ještě lepší sýr. Dělám ho teď obden. Je to spolu s dojením dvakrát denně docela časově náročné, ale nevadí. Čerstvý sýr k snídani i k večeři je k nezaplacení.




Kozlička si zatím u nás zvyká. Vyplašené malé zvířátko, které je najednou bez mámy a jejího teplého mléka, navíc mezi samými cizími a dost nepřátelskými nebo nevšímavými tvory. První co bylo, přiběhly si ji holky očuchat a hned jí na přivítanou daly každá herdu, aby bylo vidět, kdo je tu doma! Překvapilo mě, že zaujala i ovce. Ty jsou vždy nad věcí, jen občas si to s kozami vyříkají stylem "berany buc". Tentokrát jen poňuchaly. Potom i Krok a z toho měla malá největší vítr. Přestože ji naše kozy odstrkovaly, věděla hned, že to jsou ty její, kam patří, a obratně se vyhýbala jejich tvrdým palicím.
Stejně jsem se ale bála nechat ji na noc s nimi společně. A nechtělo se mi ji ani nechávat samotnou. Dala jsem k ní do malého odděleného chlívka poslední stejně starou kozličku - Dorče. Kůzlata vždy drží pospolu. Tahle ne. Dorče byla úplně hysterická, že není se svou milovanou mámou, a vztek si vybíjela na nové holce. Ještě nikdy předtím jsem ji neviděla tak bojovnou. Chlíveček je obklopený ležením ovcí i koz a je uvnitř salaše bez stropu, takže by byla mezi zvířaty tak jako tak. Dorče muselo pryč.
Ale kůzle smutnilo. Velice nahlas smutnilo. Nestálo o pamlsky, seno ani jádro. Hlasitě vyžadovalo moji přítomnost, nechalo se hladit, mazlit, jen jsem ho nesměla opustit. Já snad budu muset nocovat na slámě! Až k nám domů bylo slyšet, jak ječí z plných plic.
Ráno jsme spěchali kůzle pustit mezi ostatní. Nemuseli jsme. Touha po svobodě a po stádu způsobila, že kůzle nějakým záhadně neuvěřitelným způsobem překonalo zídku, která je jednou tak vysoká, jako ono samo. Snad po jeslích se senem, snad po okýnku a pak nahoru přes nezakrytou zídku, nevím. Pomekávalo vzadu za stádem a plápolalo velkýma ušima, chvíli se připojilo k Oskarovi, chvíli k Balbíně, chvíli k Bambuli. Týna se k němu chová pořád špatně. Se svými rohy je i nebezpečná, tak se jí kozlička vyhýbá, jak jen ji uvidí. Zajímavé je, že je to jako ve světě lidí. Šikanovaný nejvíc šikanuje. Do téhle chvíle byla Týna ta poslední v řadě. Nyní využívá nové situace a bojuje o nové společenské postavení.


Kozlička se hned po našem příchodu postavila za mě. Ví, že má ve mně oporu. Nějak ve mně vnímá i mámu, ocucává mi palce u ruky. Zkusila jsem jí dát láhev mléka. Nikdy předtím neměla nic podobného v puse. Brrr, guma!!! Mrně už ale vykousalo do dudlíku takovou díru, že to teče samo. A jakmile kůzle ucítilo chuť mléka, tak guma neguma, vytáhlo láhev na pár zátahů. A bylo spokojené. A večer zas.
Řešili jsme, jestli ji znovu zavřít zvlášť. Nezavřeli. Nemám strach. Tohle kozí děvče se neztratí. Obratně se vyhýbá šťouchancům, poslušně se drží stáda, někteří ji dokonce už i strpí. Je to vznešená ztepilá holka a až vyroste, své místo si vybojuje. A hádám, že to nebude to poslední.
Zatím nemá jméno. Připomíná mi Jar Jar Binkse z hvězdných válek, ale to není zrovna ukázkově kozí jméno. Mohla by ale na památku dostat jméno, které by vzdáleně připomínalo její chovatelku a nádherné místo, odkud přišla - Sára.