pondělí 24. srpna 2015

Barvení na modro


Stejně tak jako v dávné minulosti i u mě stojí modrá (a červená) barva v top žebříčku barev na vrcholu. Za prvé je tu (ne)dostupnost rostlin, ze kterých je modrou možné získat. Žádná z nich tu volně neroste. Indigovník, který jestli to tak můžu říct převálcoval všechny ostatní rostliny, má rád teplo. Indigo je už volně k dostání, ale je drahé.
Boryt barvířský je další "modrá" rostlina. Ta se mi pěstovat daří. Co se mi ale nedaří je dostat z ní tu modrou. A když to jednou zkazíte, musíte čekat další sezonu nebo dvě, než vám opět narostou použitelné listy. Zatím jsem se dopěstovala do hojnosti semen, kterými si nechávám borytem zaplevelit kout zahrady, a doufám, že jednou se to povede.
Zatím nejjednodušší cesta k modré se mi jeví získání modré z japonského indiga - rdesna barvířského studenou cestou.



Semínka ke mně doputovala v brzkém jaru až z Německa. Vzešla všechna. Osázela jsem jimi celý skleník a zbytek šel na vyhřátý zvýšený záhon. Ve skleníku se mu ale dařilo mnohem lépe. Nyní svou výškou začíná dohánět rajčata, takže tam mám takovou zvláštní džungli, více nejedlou než jedlou.

listy se kroutí, stonky tmavnou





V literatuře se uvádí, že první barvení listy japonského indiga se může provést uprostřed léta. Ale v mém koutku země to není tak docela pravda. Vegetace tu má vzhledem ke klimatu zpoždění, takže tady je to na konci léta. Nejlepší ukazatel, kdy se do toho pustit, jsou listy samotné. Rostlina pěkně naroste, stonky se zbarví do vínové barvy, listy ztmavnou a jejich okraje se začnou kroutit směrem nahoru. Kde se listy dotýkají skla skleníku a jsou popálené sluncem, získají tmavý modrozelený nádech. A to je ten pravý čas. Přesto to ale není záruka, že získáte modrou barvu. Ať už to ale bude modrá nebo zelená, vždy to bude barva krásná, která stojí za námahu.


Na barvení za studena je skvělé, že k tomu skoro nic nepotřebujete, hlavně žádné chemikálie. Můžete se v nálevu klidně hrabat rukama a pak jej vylít kamkoliv a nemusíte se přitom bát, že něco zamoříte chemickým sajrajtem. Jediná malinkatá překážka je sehnat bílý ocet. Sehnala jsem bez problémů v Albertu a pak také ve vietnamské prodejně, ti mají snad všechno. Recepturu jsem objevila před pár lety ZDE na stránkách Dorothey Fischer a od té doby nebarvím jinak. Každý pokus je úspěšný. Patří jí velký dík za sdílení.

Voda musí být fakt studená. Při prvních pokusech jsem ji chladila v petkách na mrazáku, teď naposledy jsem barvila v nejstudenějším dni letošního léta a použila jsem vodu z naší hluboké studny.

Celý proces musí proběhnout rychle. Přichystala jsem si plastové kbelíky, ponorný mixer, prkénko a nůž, taky rukavice jako prevenci před zabarvením nehtů (nejsou modré, ale nepěkně špinavé), dále něco na cezení. To může být hedvábný šátek, plátýnko nebo umělé síto. Potom teprve došlo na sklizeň.

Vybírala jsem si jen vyzrálé stonky a trhala jen menší množství. Pokrájené listy šly hned do studené vody. Když byla voda plná pokrájených listů, dolila jsem bílý ocet. Na deset litrů jsem dala asi dvě deci a rozmixovala tyčovým mixerem. Normální mixer by byl určitě lepší, ale neměla jsem po ruce žádný starý. Po chvíli mixování se začne na hladině tvořit žlutozelená pěna.


To bych považovala také za ukazatel, ale zatím to nemám podložené více pokusy. Rozmixovanou kaši jsem přelila přes hedvábí (takto si vždycky dobarvuji svůj modrý šál) do jiného plastového kbelíku a do lázně jsem vložila vlnu. Nijak si ji nepřipravuji. Vkládám ji suchou, ale vždy ji v nálevu pořádně promačkám, aby vyšly všechny bublinky a vlna nasála barvící lázeň. Měla jsem připraveno několik různých plemen ovcí od valašky, charolais beran a ovce, sufolk po merino. Přidala jsem i vlnu, kterou jsem barvila loňský rok. Opakovaným barvením je totiž možné dosáhnout lepšího výsledku. Přidala jsem navrch ještě kostky ledu z mrazáku a kbelík postavila do vaničky se studenou vodou.


První barvířský den vyšel skvěle. Po půlhodině jsem z lázně vybírala nazelenalou vlnu, která na vzduchu okamžitě modrala. Sice to byl je světlý odstín, ale některá šla do lázně znovu a znovu, takže výsledná modrá byla nakonec čarovná.



Druhý barvící den, tentýž postup s jediným rozdílem. Do lázně jsem tentokrát nepřidala led. Nemyslím si ale, že to hrálo nějakou roli. nevím, kde se stala chyby, možná spočívala v tom, že byl teplejší den. Už při mixování se mi nechtěla utvořit zmiňovaná pěna. Nálev měl krásnou temně zelenou barvu. A vlna, která se v něm barvila, byla také zelená. Nebylo mi to líto. Byla to krásná zelená, taková ta miminkovská. No co, jiní se o zelenou snaží a nedaří se, tak proč bych plakala nad výsledkem. Během sušení jsem tu pěknou zeleno rozvolňovala, natřásala, aby brzy uschla, a světe div se, ona nakonec zoxidovala na takovou tyrkysovou modř. Trvalo jí to mnohem déle, než vlně z prvního barvení, ale povedlo se.

Tady je přehlídka veškeré modře, co se mi podařilo dostat. Je to asi nejreálnější fotka ze všech, ostatní fotky s detailu mi foťák přikrášlil. Nijak jsem je neupravovala, prostě mi chtěl udělat radost.


Tak se poradujte se mnou a v duchu uberte tak o dva stupně na intenzitě :-)




Ve skleníku zbylo ještě hodně výhonů, letošní úroda je fakt skvělá, takže si mohu ještě zaexperimentovat. Tentokrát to zkusím postaru, s pomocí zkvašené moče. Nedělám si velké iluze, že to zvládnu, ale zkusit se má všechno a kdo se bojí, nesmí do lesa...

Na závěr si dovolím přidat dvě blázniviny letošního léta. Kromě vos se nám do bohaté úrody jablek pustily i tyhle slečny. V každém naďobnutém jablíčku nacházím přehlídku berušek.


No a pokojová azalka se také popletla a místo jara vykvetla znovu teď na konci léta. Ale zato parádně! Co říkáte...