úterý 11. srpna 2015

Panoramata

hrad Rabí
Mezi ranním a večerním dojením není tolik času, abychom mohli dojet na větší vzdálenost. Uškudlili jsme si ale alespoň jeden letní výlet. Budíček před pátou, posnídat, jít poklidit zvěřinci, podojit kozy. Byly už dávno vzhůru. V ranním chladu líp chutná. Jen jim bylo poněkud divné, co tak brzy chceme. Pod jedním z největších našich hradů jsme nakonec stáli jako první nedočkaví návštěvníci. Silnice po ránu byly prázdné, Cesta rychle utekla.

Stín mezi zdmi hradu, větřík vysoko ve vyhlídkové věži i chlad hradního podzemí pomohl na chvíli zapomenout na vedra. Po těchto schodech (je jich 80 + 11 kamenných) musíte vystoupat, aby jste si zasloužili výhled, ze kterého se podlamují a dřevění nohy.



Pozůstatek brány nebo dveří kamsi do nikam nyní zarámoval úžasný obraz.

Potěšil mě objev několika exponátů, které jakoby čekaly přímo na mě - několik hliněných přeslenů, starobylé nůžky, zmínka o výrobě textilií.




Dál byla naplánovaná příroda, ale zmatená navigace, která mezi kopci ztrácela signál, nás neustále upozorňovala, že přepočítává, a nutila nás každých několik set metrů obrátit se do protisměru, až byla potupně vypnutá a rozčílený řidič pravil, že navštívíme už jen to, kolem čeho pojedeme.


A byly to Prachatice. Páni, já měla radost! Konečně se mi po dlouhé době naskytla příležitost navštívit Muzeum krajky. Byla jsem v tomto malebném městečku v dolíku mezi strmými kopci několikrát, ale k mé smůle muzeum bylo vždy zavřené. I teď jsem měla namále. Cedulka Přijdu za okamžik měla znít spíš Přijdu nevím kdy.

Ale dočkala jsem se a za čekání jsem byla odměněná krásou nesmírnou. Ach jo! Krajky se nesmí fotit. Ale fotka stejně nemůže zachytit sebelíp to, co vidí oko. V přízemí pod bílými klenbami obrazová krajka s motivy všeho druhu. A zase si mě to našlo - jedna paličkovaná panenka s vřetánkem v ruce a druhá u kolovratu, to byly nádherné motivy. Podobně velké obrazové krajky na motivy secesních Muchových krasavic. Jenže paličkovaných dam, motýlů, znamení zvěrokruhu a jiných obvyklých motivů jsem přesycená. Větší pastva pro oči čekala v patře. Starodávné krajky všech typů a z různých krajkářských velmocí z nití tak tenoučkých, že vlas se vedle nich musí cítit otyle a paličky, které tyhle nitě splétaly, jsou droboučké a tenké, lehké jako pírko. A těch párů co bylo k vytvoření krásy potřeba. U jedné z nich bylo uvedeno až 800 párů (kdo neví :-D - pár = dvě paličky, takže si to musíte ještě zdvojnásobit)

Moje srdce si ale získalo pět nebo šest tmavomodrých panelů od podlahy ke stropu a na nich do řádků vyrovnané vzorníky vláčkové krajky. Achich ach, to může pochopit jen krajkářka, jak mi tam u nich bylo. Jak jsem zase pocítila chuť popadnout herdulku, navinout nitě a začít klapat páry. Musím si vyšetřit čas.

Odvezla jsem si potvrzení svého poznání. Krajka soudobá vedle té starodávné, paličkované při světle svíčky schované za baňkou naplněnou vodou, vypadá jako ubohá popelka. Zpohodlněli jsme. Chceme všechno rychle. Dobrovolně jsme se vzdali vší té krásy jen proto, abychom měli věci laciné.

Stejný pocit jsem měla, když jsem si v sálech hradu prohlížela nalezené pozůstatky nádobí, pracovních nástrojů, šperků, střepů pohárů na víno nebo gotických kachlů z kamen. Všechno to bylo nádherné, vkusné, funkční, s rukopisem tvůrce. Zajděte si na dnešní smetiště najít něco pěkného...

Bohužel i to, co se v podhradí ve stáncích a krámcích vydávalo za řemeslné výrobky, se s těmi dávnými z hradu nedalo vůbec srovnat. Škoda. Potřebujeme si v hlavě nějak přepnout, že kvalita není levná, ale zase z ní budeme mít radost hodně dlouho. A možná i budoucí archeologové, když někde naleznou její zbytky.

1 komentář:

  1. Krásný výlet. Jak bych se ráda vrátila do nedovno navštívenoho podzemí Dobrošova, šest stupňů je sice lednička, ale těch tuším 260 schodů nahoru člověka zase trošku prohřeje. Jen ta facka při výlezu by v těch tropech asi byla hrozná..

    OdpovědětVymazat