pátek 14. srpna 2015

Rozhovor, který by si měl každý přečíst od začátku až do konce a dlouze nad ním přemýšlet

Mrně už dávno zapomnělo, že ode mě dostávalo pít z láhve

Už delší dobu se naše domácí hovory točí o nesmyslnostech vývoje člověčenstva. Neustálá honba za pokrokem a růstem nám oběma čím dál tím víc připadá nesmyslná a sebezničující. Přestali jsme se pachtit za čímsi, protože ostatní to dělají také tak. A nejraději bychom se vrátili do společnosti, kde lidem stačilo málo - pracovat, aby bylo co jíst, do čeho se obléknout a kde ulehnout k odpočinku. Jenomže to jaksi nejde. To bychom se museli přestěhovat na jinou planetu.
Snažíme se o to alespoň částečně - chráníme a obděláváme náš kousíček půdy, který nám byl propůjčený přírodou. Pomáhají nám v tom naše zvířátka. Zrovna dneska, když jsem si pod jednou rostlinou nakopala brambory na celý oběd, jsme je pochválili, jaký dobrý kompost nám čtyřnohé kamarádky poskytly. Bez něj by byly v suché písčité půdě jen korálky. A zvířata nám pomáhají uspokojit i další potřeby, ať už je to jídlo nebo textilie. Naučili nás pracovat. To je to, co je lidem v okolí ještě stále divné. Proč se honíme i ve svém volném čase, kdy můžeme odpočívat, jet na dovolenou nebo si prostě něčeho užívat? Nemohou pochopit, jaké pocity prožívám, když koze chutná a spokojeně si mručí, když mě jde naproti a přes pletivo na mě cení zuby. Jaké pocity štěstí máme, když se podaří porody a po zahradě nám hopkají kůzlata a jehňata, i když je většinou později čeká osud pečínky.

Stejně tak je divné okolí, proč proboha vynakládám tolik síly, času a nekonečné trpělivosti na něco, co si mohu pohodlně koupit v obchodě a ještě si vybírat z nabídky z celého světa. Myslím tím teď práci s vlnou a všechno kolem ní, co k tomu patří. To nemůže pochopit nikdo, jen ten, kdo vzal chomáček vlny do ruky a něco z něj zkusil vytvořit.
Přibývá nás, takto "potrefených". Mockrát jsem přemýšlela proč. Proč mě to tak uchvátilo a nemůžu si odpomoci. Myslím, že je to nějaká informace uložená hluboko ve mně, předávaná nevědomky tisíce let z generace na generaci. Dobře že tam je. Možná že se ještě lidstvu bude hodit (to nechci dělat bubáka).
Jsem také ráda, že čím dál tím častěji narážím na rozhovory a články osvícených lidí, kteří svými názory moje i manželovy úvahy potvrzují. Tohle je jeden z nich, který opravdu stojí za to si přečíst.


Rozhovor s filozofem Josefem Šmajsem z Masarykovy univerzity.