úterý 29. září 2015

Poslední dávka modré

Foťák mě trochu zlobí - minule modrou dodal a nyní zase ubral :-( asi to bude bleskem

A je tu podzim. Nějak rychle. Ptáci se poslední dva týdny cpali k prasknutí vším, co jim naše zahrada mohla poskytnout. Po hroznech, aronii i jeřábu se pustili také do jablek, která načaly vosy. Nemám jim to za zlé, jablek je letos tolik, že už jsem vystřílela veškerý svůj arzenál jablečných receptů a najednou už nemám chuť ani na mošt, ani na závin. Zdá se, že příroda opravdu cítí, co bude následovat. Po vzoru ptactva jsem se snažila sklidit také to, co bylo nutné - japonské indigo. Podobně jako jiřiny nebo afrikány, i tuto rostlinu spálí první mrazík, a to i ve skleníku. Prodloužený víkend tedy proběhl v duchu modré.

středa 23. září 2015

Temnoplodec, aronie nebo černý jeřáb

valaška a merino, zatím neučesané, barvené postupně v jedné a té samé lázni
Tak pod těmito názvy znám dřevinu, jejíž plody dávají krásné barvy. V zahradě mám keř i strom. Jsou to krásné ozdoby, zvláště na podzim, kdy se jejich listí barví do ruda. Plody mají přejít mrazem, pak ztratí trochu trpké chutě a jsou prý velmi zdravé, ale u nás to nikdy nestihnou. Soutěžím se špačky kdo s koho. Tahle okolnost trochu hatí i mé záměry, protože mám vypozorováno, že barva, kterou získám, závisí na době sběru, podobně jako u bezinek. A tak mám každý rok jinou.

pondělí 21. září 2015

Barevná sobota


Večer už jsem se skoro neudržela na nohou. Vysílená, ale moc spokojená jsem uklízela česance, sáčky s barevným rounem, nově obarvená přadýnka a sušák plný dalších, ještě mokrých barevných roun. Na sporáku v mé vlněné dílničce ještě zbylo pár hrnců s barvou, ve kbelíku jsem ponechala přes noc vlnu v indigové lázni, schválně co to udělá v nočním chladu do rána, a ve skleníku jsem založila pokus na borytovou modř.

pátek 18. září 2015

Na dně rybníka


Ne, nemusela jsem se navléknout do potapěčského oblečku. Letošní letní klima způsobilo, že se mohu po dně rybníka procházet suchou nohou a obdivovat pohledy do krajiny z nezvyklého úhlu.

středa 16. září 2015

Genius loci


Mám vždy zvláštní pocit, když se potkám v reálném životě s člověkem, který mě zná prostřednictvím tohoto blogu. I když se snažím nezatahovat sem do virtuálních prostorů své soukromí, oddělit to úplně nelze. A tak jsem vždy v mírné nevýhodě, protože dotyčný člověk už mě má "přečtenou", kdežto já nevím nic. Počáteční rozpaky ale obyčejně rychle odplynou. Protože! ten kdo narazil na mé stránky čirou náhodou, jistě hledal něco kolem ovcí, koz nebo vlny. Pak musí být stejně naladěný jako já. A ten, kdo sem chodí na návštěvu více méně pravidelně a mé vyprávěnky mu stojí za přečtení, tak ten musí být naprosto stejného ražení. A tak to bylo i tentokrát.

pondělí 14. září 2015

Víkend v Domě gobelínů



Naplánováno jsem to měla už od jara, ale čas tak rychle letí. A tak se stalo, že jsem si věci opět chystala den předem a vůbec jsem neměla rozmyšleno, co vlastně budu tkát. Nakonec jsem si řekla, že je to vlastně jedno. Jedu se tam přece učit techniku. Narychlo jsem si rozčlenila plochu na díly, dokreslila březové větvičky, vymalovala vodovkami. Barvy stejně budou jiné, vybrané z mé přírodní palety, a takové byste na knoflíčkách vodových barviček hledali marně, i když jsou šestipatrové.

Dorazil mě muž svou poznámkou, jestli mu jedu utkat rybičku, kterou v návrhu spatřoval. Bylo to skoro na hádku, ale jen díky mně, protože jsem už po těch všech hektických dnech hodně unavená. On to nemyslel špatně, naležato to fakt vypadá jako ryba, musím nakonec uznat.


Druhý den ale ze mě všechno spadlo. Nová parta bezvadných lidí, stejně naladěných s podobnými zájmy, skvělé hovory, zajímavé informace, to všechno dalo zapomenout na všední starosti, jako je špinavá podlaha nebo koš nevypraného prádla.

úterý 8. září 2015

V podvečer, aneb když jdou ovečky spát


Bivoj, jako každý večer uzavřený do své ohrady, nedočkavě vyhlíží, až se z druhého konce pastvin přiřítí jeho stádo. Celý den všichni pilně sbírali spadané listí a žaludy, okusovali po dešti zčerstva vyběhnuté výhonky trávy. Ale jakmile se přiblížila jejich hodina, shromáždili se u vrátek a nedočkavě vyvolávají hospodáře. Tam na druhé straně je čeká ještě jedna dobrota, než půjdou spát.


Staré jabloně zasazené předky už hrozně dávno dávají každý rok hojnost jablek. Je dost pro všechny. Pro lidi na jablečný závin nebo mošt, pro zvířátka jako zákusek po dlouhém dni.


Jen se to nesmí přehnat. Všeho moc škodí. To platí u lidí stejně jako u zvířat. 

Kazi má mazlivou. Pořád v mé blízkosti nechává se hladit

A když už jsou všechny sladké zelené koule posbírány, zbude čas i na trochu mazlení a vyhřívání se v posledních večerních paprscích. Po dešti jsou krásně vykoupané a jejich vlna je zase na chvilku bělostná a zářící v zapadajícím slunci.

Kaziny impozantní rohy

A pak už půjdou ovečky spát. Jedna ovečka, druhá, třetí ...


Dobrou noc!

čtvrtek 3. září 2015

Popelka Matylda

barveno kořenem rebarbory, červenou lískou, japonským indigem, begonií, houbou a temnoplodcem

Říkám jí tak. Ne a ne tuhle ovečku udržet čistou. Když ona se tak ráda rochní v prachu. Drbání o jehličnaté stromky nebo o túji je jí také příjemné. Ne tak pro mě, když to z té vlny musím potom dostávat ven. Je to moje jediná merinka.



Mám ji kvůli tomu, abych si mohla dopřát i něco jemnějšího, než je kousavá valaška. Trvalo mi dvě sezóny, než jsem se naučila její vlně rozumět. Tu první jsem ještě dobře vyprat neuměla. Bála jsem se na ní použít horkou vodu. Druhou sezónu už jsem byla odvážnější. A nakonec se mi osvědčilo košíkové praní v horké vodě.